V Tagbilaranu jsme strávili celkem asi dva a půl dne, kupodivu skoro pořád pršelo, takže se nic moc nedalo dělat. Připravil jsem si půdu pro další reportáž, kterou měly být vyhlášené kohoutí zápasy. Taky jsme si půjčili motorku a našli prima místo na bydlení přímo u moře na malém ostrůvku kousek od Tagbilaranu. Poslední noc byla velmi výživná, skončili jsme na ulici s partou mistních týpků z lepší společnosti. Jeden byl syn guvernéra a druhý, jeho nejlepší přítel, žil v USA a byl ve staré domovině na návštěvě. Mak je k ránu učil takzvaný pankáčský kolečkos jednou lahví piva, byl to takový překladatelský oříšek, ale nakonec výrazu „punk round“ porozuměli a byla náramná legrace. Dostat se do hotelu v pět ráno bylo nad lidské síly.
Další den jsme se přesunuli na motorce i s kompletní bagáží konečně k moři a začal život přístavních povalečů. Moře, pláže, místní krasavice (mimochodem velmi plaché), nějaké to potápění....
Taky jsme vyrazili na ranní pozorování delfínů v zátoce. Nádhera. Delfín je zvíře jak česká holka, prostě k pomilování.

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Jelikož jsme po ostrově jezdili na motorce, bylo leccos k vidění. Jednou po cestě mě zarazilo tohle monstrum na prodej. Tak jsem zastavil a zeptal se tety, kolik za to chce. Teta byla ráda, seběhlo se příbuzenstvo z celé vesnice. Auto stálo asi šest tisíc na naše koruny, uvnitř byl rám a motor z Toyoty Land Cruiser. Hergot, doma bych si to za ty prachy koupil....

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Moře bylo v těchto místech krásný a čistý, se spoustou ryb. Při potápění jsme tady sice neviděli žraloky, ani želvy, ale jinak byl podmořský život velice bohatý. Filipíny jsou lahůdkou hlavně pro milovníky vrakového potápění. Místa s vraky lodí a letadel z druhé světové války jsou taky dost provařený a citelně dražší. Ale v podstatě na celých Filipínách kde strčíte hlavu pod vodu, tam je nějaký kus železa.

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Jednoho krásnýho dne jsme se vydali na výlet do takzvaných "Chocolate Hills". Více než tisíc krásně kulatých kopečků, vysokých okolo padesáti metrů, které se v období sucha zbarví do hněda a připomínají tak vysypané pralinky. Na jednom z nich je udělaná vyhlídka a opravdu, kam oko dohlédne, všude pahrby, jeden jako druhej.

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Fajné čtení a fotky eště lepší
Pepe nevíš jak ty kopce vznikly,mně připadají umělé udělané?
Nikdy nesoupeř s blbcem. Stáhne Tě na svou úroveň a tam Tě převálcuje svými zkušenostmi
telefón:737101335

Kdepak uměle udělané, patrně sopečná činnost, nebo tak něco.

ale vrtá mi hlavou že jsou skoro fakt jeden jak druhý
Nikdy nesoupeř s blbcem. Stáhne Tě na svou úroveň a tam Tě převálcuje svými zkušenostmi
telefón:737101335

Pěkné počteníčko i pokoukaníčko .
No na ty maxi krtky bych použil asi Maxi Rum. po konzumaci flašu zakopat do země nechat trčet hrdlo a větr udělá svoje
Zkušenost je věc, kterou získáš až potom, cos ji potřeboval.

Úžasné! Pohledal jsem na webu - a snad (ovšem teorií je víc) to mají být krasové kopce, vzniklé kombinací rozpouštěním vápence z mořského dna deštěm a erozí řekami poté, co bylo mořské dno při tektonickém zdvihu rozlámáno. Ovšem každopádně je to nádhera - málem závidím...
Pepe, jen dál a houšť, prosím!

Pepe, to je parádní počteníčko a pokoukáníčko. Rýžová pole se mě vždycky hrozně líbili a ty tvoje fotky to je pastva pro voči. Díky moc za tvoje psaní a fotky.

Každá neděle odpoledne na Filipínách je ve znamení krve. Je totiž čas kohoutích zápasů. Chlapíci spucnou k obědu kachničku, nebo kus prasete s rejží, dají odpoledního šlofíka a pak hurá za zábavou. Nebo spíš za gamblem. Kohoutí zápasy jsou v první řadě o penězích, sázkách a závislosti. Ale z pohledu Evropana je to zvěrstvo.
Jo, zvěrstvo. To je totiž ten správný výraz pro tuhle lidovou filipínskou zábavu. Kohoutí zápasy jedou po celých Filipínách každou neděli po celé zemi, v každém městě, v každé vsi, a vlastně v každé obydlené díře. To znamená desetitisíce, ne-li statisíce míst. Neděli co neděli.

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Kouhoutí zápasy jsou tady naprostý fenomén. Není chlapa, který by neměl doma bojového kohouta, není chlapa, který by na zápasy v neděli nechodil. Chovatelé utrácí za kohouty neskutečné peníze. I když rodina nemá co do huby, na prvním místě je vždycky kohout. Ti nejlepší kohouti jsou z chovů filipínských emigrantů ze Spojených Států. A podle toho taky tolik stojí. Chudí farmáři klidně utratí stovky dolarů za jednoho kohouta, dva roky ho trénují, piplají, krmí steroidy, aby ho nakonec ztratili po deseti vteřinách zápasu. Největší byznys v obchodě je prodávat krmiva, vitamíny, steroidy a doplňky pro bojové kohouty. Pustíte televizi večer, v hlavním vysílacím čase a uprostřed filmu neběží reklamy na telefonního operátora, ale na krmivo pro kohouty! Tomu se říká nadšení!
A kohoutí zápasy samotné? To je v první řadě obrovský byznys. Majitelé arén jsou většinou politici, nebo zbohatlíci, často čínského původu. Díky známosti a jedné propité noci se synem guvernéra jsem dostal ty nejlepší informace a byl mi umožněn přístup na tzv. VIP místa. Bylo mi okamžitě jasné, že tady se točí prachy, o kterých se nezdá ani manažerovi z ČEZu. Taky mi bylo taktně doporučeno, abych do těch vysokých míst moc nerejpal....
Peníze, které sází obyčejní lidé na jednotlivé zápasy, jdou od několika pesos až do desitek tisíc dolarů. A jako každý gambl, i taky normálně funguje hráčská závislost. Kolik rodin na Filipínách přivedla asi na chodník taťkova vášeň pro bojové kohouty....

Pepe1 vložil tyto přílohy:

 Ve dvě hodiny jsme u vstupu do tagbilaranské arény, zde nazývané COCKPIT (cockpit znamená v doslovném překladu „kohoutí díra, hnízdo“!). Vstupné pro diváky a zároveň sázkaře činí 60 pesos, což je asi 28 korun. Aréna je betonová ohavnost čínského střihu, uprostred je ring cca 4x4 metry, celý obehnaný plexisklem, asi aby kohoutí krev nestříkala dolů na lidi, nebo možná spíš aby šílení sázkaři nelezli do ringu pomáhat svému kohoutovi. Připadám si tady tak trochu jako na chovatelské výstavě u nás před třiceti lety. Hrdí majitelé se svými výstavními kokrháči. Jenom tady chybí ten chovatelský nápis: „Pro radost, krásu a užitek!“.

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Jenže tohle filipínský dostaveníčko milovníků drůbeže má trochu jiný pravidla. Tady se kohouti vystavujou jen do hvizdu rozhodčího a pak vypukne masakr. Pravidlo je jen jedno základní. Jeden kohout v ringu vždy zůstane ležet. Buď mrtvý, nebo zmrzačený. Kohoutům se totiž složitým a placeným obřadem před zápasem připevňuje na jeden z běháků ocelová ostruha, ostrá jako břitva. Chlapík, který za úplatu půjčuje a přivazuje složitě ostruhu ke kohoutí noze, je pan „Někdo“ a všichni ho mají ve velké úctě. Ostruhy mají přesný rozměr a smí být použity jen od autorizovaných ovinovačů. Dá rozum, že zranění od takového ostří jsou dost děsivá. Kohouti se totiž neklofají do hlavy jako na jihočeská návsi, ale skáčou až do metrové výšky a sekají se běháky. Výsledek si jistě představíte. Jako když dáte dvěma malým dětem jedovatě nabroušená Spyderca a pošlete je hrát si na písek.

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Sázky se uzavírají dvěma způsoby. Buď na pokladně, tam jde o velké peníze. Tam chodí většinou zazobaní týpci z VIP oddělení.
A nebo si diváci uzavírají sázky sami mezi sebou. Jakmile do ringu vlezou chlapíci s kohoutama, rozhodčí a zároveň vrchní sázkař začne vyřvávat a spustí tak davové šílenství! Chlapi řvou jako pominutí, mávají rukama a hledají v davu soupeře pro sázku. Trochu to připomíná krach na newyorské burze... Kulisu tvoří všudypřítomná špína, prach a pekelné horko pod plechovou střechou. Nejspíš tady bude taky spousta čmelíků a podobné havěti. O ptačí chřipce ani nepřemýšlím....

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Řev sázkařů trvá asi pět minut, pak pan „Velký“ utiší pokynem šílící diváky, mávne pravicí a boj začíná. Majitelé hodí kohouty proti sobě, ti začnou vyskakovat do výšky a sekat toho druhého pařátem. Kohoutům je jedno, že mají ocelovou ostruhu, prostě jenom dělají to, co jim velí instinkty. Moc toho vidět není, je to v podstatě jeden velký chumel, ze kterého lítá po hrstech peří. Souboj netrvá dlouho, maximálně do minuty, než jeden z kohoutů je tak pořezanej, že zůstane ležet. Pokud se ještě zvedá, rozhodčí přistrkuje druhého kohouta blíž, aby ležícího soupeře dorazil. Někdy se stane, že padnou v krvi oba dva a vítěze tak není a sázky nemění majitele. Poměrně často je souboj tak rychlý, že se na sebe kohouti jen vrhnou, jeden dostane zásah do hlavy a je mrtvej v momentě. Pět vteřin a dost. Pět vteřin a majitel může odepsat dva roky tréninku a kupu peněz..... Sázkaři v hledišti si s dalším řevem vymění peníze tím stylem, že je zabalí do kuličky s kamínkem a hodí soupeři na druhý konec arény. Našinec nepochopí, ale funguje to naprosto bez problémů.
Pohůnci zametou v ringu hromadu peří, krev a jede se dál. Další souboj, další mrtvý pták. Fabrika na peníze a na smrt....

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Osud kohoutů je jasnej. Vítěz, tedy pokud je to ještě fyzicky možné, putuje do kouta k felčarovi, který ho za úplatu napůl oškube, vydesinfikuje a zašije umolousanou nití. Anestezie pochopitelně žádná. Rány jsou děsiný, fotil jsem hodně zblízka, fakt podívaná pro otrlé povahy. V koutě vedle felčara leží na hromadě další rozsekaní kohouti a čekají na „ošetření“. Kohout, i když je vítěz, ale je zmrzačený moc, skončí doma v polívce.

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Poražení to mají horší. Pokud chcípnou hned v ringu, mají myslím velkou kliku. V opačném případě putuji k řezníkovi v jiném rohu arény, který jim znalecky utne nohu s ostruhou, která se musí vrátit. Zaživa. Jednonohý, na kost pořezaný, napůl oškubaný kohout se pohodí na hromadu někde vedle hajzíku, kde s ostatními prohrávajícími čeká, až mu milosrdná smrt ukrátí trápení. Prostě zklamal, prohrál, nevydělal majiteli peníze, tak ať potupně chcípne, parchant! Nemá nárok ani do polívky.
Jsem připosranej Evropan s měkkým srdcem, několika kohoutům jsem ukrátil čekání svým zavírákem.

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Souboje pokračovaly až do noci, ale už jsem na to neměl žaludek, navíc chlast šílenství sázkařů vyháněl až extrému, objevily se strkanice a bílej chlápek s foťákem....
Za cca 5 hodin, co jsem v aréně strávil, skáplo tak 60 kohoutů!!! Po celých Filipínách jsou desetitisíce arén a kohoutí zápasy každou neděli. Zkuste počítat.....
Nebudu dělat žádný závěry, to mi nepřísluší. Chtěl jsem tohle téma zpracovat jako reportáž, navšívil jsem ještě několik arén na jiných místech, vyzpovídal spousty lidí a nafotil stovky fotek. Přiznám se, že ty nejhustější vám tady ukazovat nebudu.
Ovšem že jsou Filipínci hovádka Boží, na tom jsme se s Makem shodli. A šli tu hrůzu zapít do knajpy. Byla to dlouhá a nijak extra veselá noc...

Pepe1 vložil tyto přílohy:

Máš můj respekt, "připosranej" Evropane Dělal bych to samý... Fantastická reportáž,.