Převzato z http://konstrukce.webz.cz/sups/2tuko2.html
KOVACÍ TEPLOTY
Za kujné považujeme obvykle oceli s obsahem uhlíku do 2%. V oblasti vyššího obsahu C je nutno udržet teplotu tváření v úzkém rozmezí, a proto tyto oceli jsou méně vhodné pro volné kování. Je výhodné je-li počáteční teplota tváření dost vysoká, tj. blízká maximu povolenému pro daný materiál. Čím je teplota vyšší, tím je tvárnost materiálu lepší a tím méně energie potřebujeme na dosažení potřebné deformace. Jsme ovšem omezeni tím, že při vyšších teplotách již dochází k značnému zhrubnutí zrna, popř. až k spálení oceli.
Pro tváření je nejvhodnější ocel s obsahem uhlíku do 1,5%. Šedá litina, která má uhlíku kolem 3,5% se pro tváření nehodí (ani za tepla, ani za studena), protože grafit vyloučený v podobě destiček činí materiál křehkým. Ocel s obsahem uhlíku 0,85% označujeme jako ocel eutektoidní. Skládá se ze směsi destiček čistého železa (feritu) a destiček, v nichž je uhlík chemicky sloučen se železem (karbid železa Fe3C). Tuto směs označujeme jako perlit. Má-li ocel méně než 0,85 % uhlíku, říkáme, že je podeutektoidní. Ocel se skládá z perlitu, mezi kterým je ještě čisté železo (ferit). Ocel s obsahem C nad 0,85 % je ocel nadeutektoidní. Obsahuje mimo perlitu také cementit. Krystaly oceli v chladném stavu mají seskupení atomů odpovídající železu alfa a po dosažení určité teploty (překrystalizační Ac3) mění se seskupení atomů na krystaly gamma. Překrystalizační teplota je pro ocel s menším obsahem uhlíku vyšší (viz. rovnovážný diagram). Pro čisté železo je tato teplota 910°C, pro ocel eutektoidní 723°C a je totožná s teplotou Ac1.
Zahřejeme-li ocel nad teplotu Ac3, přemění se krystaly alfa na krystaly gama a uhlík uložený v cementitu přejde do tzv. tuhého roztoku (uhlík se rozpustí v železe - austenit - je nemagnetický). Žhavá ocel se tedy skládá z austenitu. Tento austenit vyniká dobrou tvárností čili plasticitou. Abychom dosáhli nejlepší tvárnosti, musíme ocel zahřát až nad teplotu Ac3. Nejnižší teplota tváření pro ocel s obsahem 0,3 % uhlíku bude podle diagramu asi 840°C. Klesne-li teplota pod křivku Ac3 začne se z austenitu vylučovat čisté železo (ferit).
Při teplotě označované Ac1 není austenit stálý a mění se (překrystalizuje) na příslušné složky - perlit nebo perlit a ferit či perlit a cementit.
Při poklesu teploty je ocel také tvárná, ale klade tváření značně větší odpor než v při maximálních možných teplotách. Při kování můžeme pozorovat v určitém okamžiku (při dosažení jisté teploty) zřetelnou změnu zvuku úderu a kladivo od kusu odskakuje. Tváření v této oblasti již není není vhodné. Kromě toho měkké oceli s nízkým obsahem uhlíku nabývají slabým tvářením při teplotách mezi 100 až 850 °C, (podle složení oceli) neobyčejně hrubé struktury, asi jako po velmi značném přehřátí. Zhrubnutí lze pozorovat při tváření od 5 do 20 % zmenšení průřezu a je nejintensivnější při 10 %. Tyto podmínky zpracování, jež způsobuji snížení houževnatosti i značný pokles meze pružnosti, označujeme jako kritické a musíme se jich přísně vystříhat. Stejné zhrubnutí nastane také, byla-li ocel slabě tvářena za studena a pak ohřáta na kritickou teplotu. S rostoucím obsahem uhlíku se náchylnost ke kritickému hrubnuti struktury zmenšuje a asi od 0,25 % uhlíku není již nebezpečná. Tato vlastnost je dalším důležitým důvodem, aby nebyla měkká ocel tvářena pod určitou rekrystalizační teplotou.
Pod eutektoidní čarou má ocel vždy heterogenní strukturu a podstatně zhoršenou tvárnost, a proto se při teplotách od A1 dolů již tvářet nemá. Podle uvedeného jsou správné teploty tváření zakresleny do rovnovážného diagramu na diagramu čárkovanou plochou. Lze je vymezit takto: horní hranice leží podle zkušenosti asi 200 až 300 °C pod solidem. Při tom je však třeba uvážit, že náchylnost k hrubnutí struktury přehřátím závisí také na ostatním složení. Tak zvětšuje vyšší obsah manganu náchylnost k přehřátí a u takové oceli je nutno volit počáteční teplotu nižší. Dolní hranice tváření je blízko nad Ac3, resp. u nadeutektoidních ocelí nad Acl. Není-li při této teplotě práce ještě skončena, je zapotřebí nového přiměřeného ohřevu. Je-li tváření velmi intensivní, může být počáteční teplota i nad zakreslenou horní hranicí. Naopak při slabém tváření se má volit počáteční teplota jen tak vysoká, aby se práce skončila při dolní hranici.
Při ohřevu na příliš vysokou teplotu vniká kyslík podél hranic zrn mezi krystaly, takže nastane rozpad postupující od povrchu do jádra. Ocel je spálená a při kování se rozpadává, protože zrna ztratila soudržnost. Trvá-li ohřev na nadměrně vysoké teplotě, dlouho, zrno zhrubne a ocel ztratí dobré mechanické vlastnosti. Kováme-li pak takovou přehřátou ocel při správné kovací teplotě, zjemňujeme zrno a ocel nabývá svých původních dobrých vlastností.
Často chybuje v tom, že kovář zahřeje na nepřípustně vysokou kovací teplotu celý kus, ale kove jen část. Ta část výkovku, která byla kována, je dobrá, avšak zbývající část, která byla ohřáta, ale nebyla kována, je přehřátá a tedy do určité míry znehodnocena. Ocel zahřejeme ke kování na teplotu co nejvyšší, a to takovou, aby ocel nebyla spálena a její dobré mechanické vlastnosti nebyly vysokým ohřevem porušeny. Vyšší teplota se snese snáze u kusu, který se bude v celém průřezu výrazně přetvářet. Za běžné považujeme u oceli rozmezí kovacích teplot podle následující tabulky

Druh oceli ------------Kovací teplota(°C)
---------------------------nejvyšší (počáteční) nejnižší (konečná)
uhlíková 0,1%C ---------------1250 ---------------- 950
uhlíková 0,4%C ---------------1200 ---------------- 850
uhlíková 1,2%C--------------- 1000 ---------------- 800
chromniklová ------------------1250 ---------------- 850
rychlořezná ---------------------1200 ---------------- 850
feritická --------------------------1100 ---------------- 750
austenitická --------------------1150 ---------------- 900

Propal a oduhličení povrchu oceli
Propal je ztráta vzniklá v pecní atmosféře slučováním přebytečného kyslíku se železem. Okuje odpadávají a poměrně značné množství oceli se tím ztrácí. S propalem nutno proto počítat už při vypočítávání vsázky do pece, neboť jinak by se mohlo stát, že by materiál pro výkovek nepostačoval.
Okuje v oxidační atmosféře vznikají velmi rychle, zvláště při teplotách nad 1000 °C, ale odpadávají poměrně dobře. V redukční atmosféře tak rychle nenarůstají. Udržují se více na povrchu a zamačkávají se do povrchu tvářeného materiálu. Povrch oceli se zamáčknutými okujemi je zdánlivě hladký. ale po odstranění okují, např. mořením. se stane nevzhledný a často se nedostává materiálu na obrobení. Okuje jsou kysličníky železa, a to FeO, Fe2O4 a Fe203 v oddělených vrstvách, podílejících se na celkové tloušťce vždy zhruba 1/3.
V hutní praxi počítáme s tímto propalem :

u hlubinných pecí 1 až 3 %
u strkacích pecí 2 až 3 %
u kotálecích pecí 2 až 5 %
u kovářských pecí podle počtu ohřevů 4 až 6 %

Oduhličení povrchu oceli vzniká při teplotách nad 900 °C. Přebytečný kyslík nalézající se na povrchu spaluje uhlík, který difúzí proniká z vnitřku na povrch. Tím si vysvětlíme, proč může oduhličená vrstva dosáhnout poměrně značných tlouštěk (několik desetin mm). Při velkých strojních částech, které se obrábějí, není oduhličení na závadu, kdežto zůstane-li povrch hrubý při tenkých strojních součástech, může oduhličení mít nepříznivý vliv na pevnost součástí. Také po kalení a zušlechtění zůstane oduhličená povrchová vrstva měkká, což může být důvodem selhání části.
Oduhličení a tvoření okují se snažíme zabránit jednak co nejkratším ohřevem, jednak, u plynových pecí, zamezením příliš velkých přebytků vzduchu přiváděného do plynového hořáku. Proto ohříváme v pecích naplněných ochranným plynem, čili v pecích s ochrannou atmosférou. Pro běžné tepelné zpracování používáme ohřevu v obalu z drobného koksu.
Součásti, které mají mít po tepelném zpracování při vyšších teplotách čistý, neoduhličený povrch, je nutno chránit. Děje se tak buď ochranným nátěrem, obalem, nebo ochrannou atmosférou. Ochranné nátěry z různých směsí organickýchlátek, dříve hojně používané, chrání povrch jen nedokonale, krátkodobě a při nižších tep1otách. Lepší ochranu při ohřevu do 1 000 °C poskytují nátěry z organicky vázaných kovů. Jako obalu se používá drceného hutního koksu, zbaveného síry žíháním při vysoké teplotě. Použití ochranné atmosféry je výhodnější, neboť nezvětšuje spotřebu tepla při ohřevu a umožňuje plné využití prostoru pece. Oduhličení a tvoření okují se snažíme zabránit jednak co nejkratším ohřevem, ale asi nejjednodušší ochrannou atmosférou v přímo vytápěných plynových pecích jsou redukční zplodiny hoření při nastavení redukčního plamene. Takováto ochranná atmosféra je však značně nedokonalá. I když potlačuje oxidaci, nebrání oduhličení a často je spíše zesiluje. V oduhličené povrchové oblasti součásti se při tepelném zpracování nedosáhne požadovaných vlastností (zejména tvrdosti, odolnosti proti opotřebení, odolnosti proti střídavému namáhání).
Dokonalejší atmosféry, používané v muflových a průběžných pecích, zaručují úplnou ochranu proti oxidaci i proti oduhličení. Vznikají buď štěpením čpavku (směs vodíku a dusíku), nebo z uhlovodíků. Uhlovodíkové atmosféry se vyrábějí obvykle spalováním se vzduchem (v exotermických generátorech) nebo štěpením (v generátorech endotermických). Jsou tvořeny směsí vodíku, dusíku, kysličníku uhelnatého, uhlovodíků a co nejmenším podílem kysličníku uhličitého, kyslíku a vodní páry. Velmi dokonalé ochrany povrchu se dosáhne ohřevem v inertním plynu nebo ve vakuu. Moderní pece pro zpracování speciálních slitin a vysoce legovaných oceli dovolují pracovat ve vakuu 10-4 až 10-8 Pa.
Nežádoucí ovlivnění povrchu může nastat i při ohřevu v solných lázních. Roztavené soli nejsou totiž zcela neutrální vůči ocelím s vyšším obsahem uhlíku a někdy způsobují oduhličování povrchu. Tomu lze zabránit použitím vhodných přísad. Do chloridových solí se používá přísady kyanidů. Při příliš silném dávkování je však nebezpečí nauhličování, které je většinou rovněž škodlivé. Toto nebezpečí nehrozí při použití přísady Si nebo SiC. Lázně pro kalení rychlořezných ocelí se rovněž dezoxidují přídavkem karbidu křemíku nebo ferosilicia.

Převzato z http://konstrukce.webz.cz/sups/3tuko2.html

Kovací teploty oceli
Pro výrobu kvalitních výkovků není rozhodující jenom druh materiálu, způsob kování, ale i správný ohřev oceli a dodržení kovacích teplot. Každý druh oceli má určitý rozsah teplot pro kování, ohraničený nejvyšší, neboli počáteční, kovací teplotou a nejnižší, neboli konečnou, kovací teplotou. Tento rozsah není pro všechny druhy oceli stejný. Největší je u ocelí s nižším obsahem uhlíku a nejmenší u ocelí slitinových.
Ohřev se uskutečňuje různým způsobem. Při každém však je žádoucí co nejmenší styk ohřívaného materiálu se vzduchem, aby se zabránilo okysličování. Ve větších dílnách a při sériové výrobě se používají k ohřevu různé pece (pouzdrové nebo komorové), vytápěné kapalným, plynným i tuhým palivem, mnohde i elektricky.
Nejlépe se materiál ohřívá v elektrických odporových pecích. Potřebná teplota se v nich získá od žhavých elektrických odporových drátu, které vytápějí ohřívací prostor pece. Zvlášť přesného ohřevu se dosáhne v tekutých kovových nebo solných lázních, které umožňují udržovat přesnou teplotu. Podle druhu použité soli lze získat teploty v lázni od 320 °C (dusičnan sodný) do 950 °C (chlorid barnatý). Lázně se používají i pro popouštění. V kovárnách se však nejčastěji budou ohřívat výrobky v kovářské výhni. Pro většinu prací které se tam vyskytují to postačí, pouze je třeba podotknout, že nejčistší ohřev pro kalení je v dřevěném uhlí, pak koksu a naposledy v kovářském uhlí. Při použití těchto paliv je nutné dbát na to, aby ohřívaná součást byla palivem dokonale obklopena, nestačí ji jenom na palivo položit, ale i jím zahrnout. Nikdy nezakládáme součást do uhlí syrového, mokrého, ještě nespečeného.
Koveme při nejvyšších kovacích teplotách, protože čím je teplota oceli vyšší, tím je ocel tvárnější, takže snáze dosáhneme požadovaného tvaru. Při těchto teplotách:
a) materiál klade menší odpor při kování
b) výkovek se zhotoví rychleji a snadněji
c) u měkkých ocelí, u kterých je rozmezí kovacích teplot větší, můžeme kovat déle než ocel zchladne na konečnou kovací teplotu, a tím ke zhotovení výrobku postačí menší počet ohřevů. Struktura oceli ohřevem hrubne tím více, čím je ocel zahřátá na teplotu. Hrubozrnná struktura je nežádoucí, protože má horší mechanické vlastnosti.
Největší růst zrn, a tím také tvorba hrubozrnné krystalizace, nastává při vysokých teplotách, zejména ponechá-li se ocel ohřátá na nejvyšší kovací teplotu na této teplotě delší dobu. Jakmile se dosáhne požadované kovací teploty, má se ihned začít kovat. Hrubozrnná struktura získaná ohřevem je méně hodnotná, a proto se ji snažíme potlačit, zjemnit. Toho dosáhneme:
a) intenzivním prokováním, kterým se značně změní průřez. Touto značnou deformací se získá vysoce hodnotná jemnozrnná struktura hotových výkovků
b) normalizačním žíháním

Velmi často se výkovek zhotovuje na větší počet ohřevů. Jestliže po každém ohřevu následuje intenzivní prokování, je všechno v pořádku. Jestliže se výkovek po ohřevu jenom málo prokovává, čili stupeň deformace je malý, zrno se nezjemní a výkovek není tak kvalitní, i když je zhotoven z nejlepšího materiálu. Má-li se tvar výkovku změnit jen nepatrně, není nutný ohřev na vysokou teplotu. Postačí ohřev při dolní hranici kovacích teplot, tedy na teplotu, při které nedochází k tak velkému hrubnutí zrn.
Kvalitní výkovky tedy získáme:
a) správným ohřevem s žádnou nebo jen nepatrnou prodlevou po dosažení kovací teploty
b) intenzivním prokováním tj. značnou změnou průřezu materiálu
c) rychlými údery na materiál

Při rychlých úderech nastává přesun jednotlivých vrstev materiálu a částečná přeměna energie úderu na energii tepelnou, takže výkovek nemá čas vůbec chladnout. To má vliv nejen na počet ohřevů nutných k dosažení výkovku, ale i na úsporu paliva a celkovou produktivitu práce. Materiál se jednotlivými údery rozhání na všechny strany ocel se zhušťuje. Představíme si to tak, jako by se jednotlivá zrna oceli ztenčovala a prodlužovala, až vytvoří tenká vlákna, i když ve skutečnosti tomu tak není. Kováním se vlákna zhušťují, přibližují k sobě, čímž se stává kovaný materiál pevnějším, hutnějším. Hůře se sice obrábí, ale vyšší pevnost je často vítaným jevem.
Kontrola teploty ohřáté oceli
Správné zakalení je podmíněno především správnou kalicí teplotou. Toho se poměrně snadno dosáhne v lázních a pecích. Poněkud složitěji se určuje teplota v kovářských výhních, protože tam značně kolísá. Pro posuzování teploty musíme vystačit s přesností, kterou nám určují barvy žhavé oceli. Ve větších dílnách se teplota měří optickými pyrometry. Podstatou měření je porovnávání barvy vlákna rozžhaveného elektrickým proudem, s barvou ohřívaného kovu. Vlákno ustí do trubice, která má na obou koncích optiku pro pozorování. Do vlákna se přes odpor přivádí elektrický proud z baterie. Vlákno se rozžhaví tím více, čím více proudu jím prochází. S vyšším proudem se barva vlákna mění a porovnává se s barvou ohřátého kovu, který pozorujeme trubicí. Jakmile má vlákno stejnou barvu jako pozorovaný předmět, přestaneme je prakticky vidět, protože barvy splývají. Pak má vlákno i kov stejnou teplotu, kterou odčítáme na stupnici cejchované přímo ve stupních Celsia.

Jiné změny vznikající v oceli při ohřevu
Změna barvy. Tuto vlastnost kovář využívá k hrubšímu odhadu teploty, protože každý druh oceli se kove při jiné teplotě. Každé teplotě odpovídá příslušná barva. Kvalitní litinové oceli se ohřívají na předepsanou teplotu nejlépe v pecích s regulovatelnou teplotou.
Zvětšení objemu. Toto zvětšení roste úměrně s teplotou a udává se koeficientem tepelné roztažnosti. Největší význam pro kováře má délková roztažnost, využívaná při upevňování různých zděří nebo obručí zatepla na náboje kol, řemenic apod. Koeficient délkové roztažnosti určuje, o kolik se prodlouží tyč dlouhá 1 m při ohřevu o 1 °C.

Součinitelé tepelné délkové roztažnosti některých kovu:
ocel.......................... 0,000012
hliník........................ 0,000023
měď......................... 0,000016
zinek........................ 0,000030
šedá litina............... 0,000010

Prodloužení se tedy rovná původní délce tyče vynásobené koeficientem tepelné roztaživosti a rozdílem teplot ve °C.
Ztráta pevnosti. Ocel je tvárnější. Pro tuto vlastnost se ocel před kováním zahřívá, protože pak snáze přijímá tvar, který jí určujeme.
Oxidace na povrchu kyslíkem obsaženým v přiváděném vzduchu. Oxidy železa, zvané krátce okuje, se ve formě šupinek odlupují a odpadávají z povrchu. Tím se určitá část materiálu ztrácí. Tuto ztrátu nazýváme propal. Velikost propaluje závislá na velikosti ohřívaného kusu, na době, po kterou se ocel ohřívá, na druhu oceli a jejím chemickém složení a na počtu ohřevů. Na jeden ohřev se počítá propal 2 až 3 % celkové hmotnosti oceli. Protože je to ztráta, snažíme se vyrobit výkovky na co nejmenší počet ohřevů.
Z prvků, které zabraňují vzniku okují, jsou nejznámější chrom, nikl a titan. Nepřiklad známá nerezavějící ocel chromniklová vytváří jen velmi nepatrné množství tenkých okují.
Oduhličení materiálu se na povrchu. Ocel přijímá některé prvky z paliva, a tím se znehodnocuje. Při teplotách vyšších než 900 °C vzniká povrchové oduhličení oceli, které dosahuje hloubky i několika desetin milimetru. Proto se hodnotnější výkovky nechávají s většími rozměry, protože se předpokládá, že se povrchová vrstva zhoršená ohřevem třískovým obráběním odstraní.

Časté nedostatky ohřevu
Nedohřátá ocel vzniká při velmi rychlém ohřívání, kdy se ocel ohřeje jenom na povrchu, zatímco jádro zůstává studenější. Při kování takové oceli je samozřejmě teplejší povrch tvárnější a ocel se více prokovává na povrchu. Tím vzniká mezi povrchovými částicemi a jádrem určité napětí, které snižuje jakost výkovku. Pod pojmem nedohřátá ocel rozumíme také ocel, sice rovnoměrně ohřátou, ale na nižší kovací teplotu, než je teplota stanovená. Ocel přehřátá je taková ocel, která byla zahřáta na vyšší kovací teplotu, než je nejvyšší kovací teplota, nebo byla delší čas udržována na nejvyšší kovací teplotě. Takovou ocel nelze již používat na hodnotnější výkovky, i když je jí možno částečně napravit prokováním nebo normalizačním žíháním. Ocel spálená vzniká tehdy, je-li zahřáta na ještě vyšší teplotu než ocel přehřátá. Přitom totiž nastává prudké okysličování oceli po celém jejím průřezu, porušuje se vzájemná vazba zrn. Po úderech se kvalitnější oceli rozpadají na drobné kousky. Ocel je nepoužitelná.

Gonza vložil tyto přílohy:

Šoupnu sem odkazy na dvě učebnice o kování ke stažení.Sice už na fóru někde jsou,ale tady snad budou lépe k dohledání.
První je od Matlase - F.Drastík -Volné ruční kování http://www.ulozto.cz/9480922/kovar-pdf
A druhá od Gwecka - A.Jícha - Volné ruční kování http://www.uloz.to/7667140/kovani-rar

Stránka s nejakým tým základným súhrnom o kutí kovarna.webzdarma.cz

Víte, co mně docela dost mrzí? Že tady už dávno není vlákno "Umělecká kovařina". Já tohle dost obdivuju, a s nožířinou to společné jistě má společnou zručnost, a navíc, tvůrčí invenci. Založil bych to sám, ale protože si dělávám srandu z kovářů, co předvádějí, tak by to mohlo být bráno z mé strany, jako provokace. Já ale rozlišuji umělecké kování z ruky, tvorbu plastik, a krásných užitných předmětů. A pak to, co se tady v nožířině prezentuje, jako kovářsky vyrobené nože. Stahuju si z internetu, co umělečtí kováři ve světě umějí, a nejsem tak docela mimo obraz. Ale hecněte se někdo, a založte to.

....jo umělecká kovařina by tu bejt mohla, jsem jednoznačně pro. A mimochodem, chtěl bych se zeptat, jestli někde v okolí Prahy není nějaká možnost večerně nebo dálkově, či jinak podobně při zaměstnání, absolvovat tenhle obor a vyučit se...nebo nějakej kurz....nebo tak nějak. Dík.

http://www.uloz.to/4185338/umelecke-kovarstvi-a-zamecnictvi-pdf

Děkuju Gonzo!

F.Drastík - Kovářství
http://www.minimoviefest.net/hlup/kovari%20v%20akci/Kovacstvo/(1960)%20Kov%C3%A1%C5%99stv%C3%AD%20-%20Drast%C3%ADk%20Franti%C5%A1ek.pdf

Gonza vložil tyto přílohy:

Ten odkaz nějak zlobí,tak jsem to dal sem http://uloz.to/x5GvYLX/1960-kovarstvi-drastik-frantisek-pdf

Díky moc Užitečné čtení

http://www.sospodkovarska.cz/?p=1

Velký dík pro Gonzu. A to nejen za tyhle užitečné informace.

Zdravím všechny, potřeboval bych rozseknout jeden problém... celkem dlouho hledám na internetu srozumitelné vysvětlení jaký je rozdíl mezi "Damaškovou ocelí" a "Překládanou (sendvičovou) ocelí"? Dostalo se mi odpovědi, že damašková je složená z více ocelí, zatímco skládaná je pouze jeden druh ale tím pádem nerozumím tomu, že katany jsou vytvořeny ze skládané oceli ale kdykoliv se dívám na texty o tvorbě katan tak všude popisují, že se katana skládá z tvrdší a měkčí oceli... nevidím tedy žádný podstatný rozdíl. Děkuji mnohokrát za odpověď. J.

Katana totiž mívá jádro z měkké oceli a plášť z tvrdé.... popř jsou čepele v průřezu různě jinak skládané... A mimochodem už jsi určitě četl tohle a tohle?

...možná je to srozumitelnější z obrázku,je jich k vidění hafo...to skládání má asi jasnější řád ve smyslu kde má bejt houska a kde salám,aby byl sendvič OK...

EM vložil tyto přílohy:

jj tyhle vlákna jsem četl a myslím, že chápu rozdíl ale nějak mi do toho nezapadala ta katana... je možné to říct tak, že "jádro" katany je vytvořeno z překládané oceli a následně vloženo do pláště z tvrdé oceli? Tím pádem bych rozuměl tomu, že se nejedná o damašek, protože oceli nejsou překládány společně...? Díky oběma za odpověď

Ne tak úplně. jádro katany je z měkké překládané oceli a plášť je z tvrdší překládané oceli. Ještě doporučím tohle a tohle.

:) díky moc za odkazy, myslím, že mám jasno... jediné v čem jsem jasno neměl byl damašek vs překládaná ocel a to už jsem rozlouskl... o katanách si toho ještě fůru načtu, to že je plášť skládaný jsem se dozvěděl vzápětí :) ... díky moc J.

On ten problém "katany" začíná již výrobou oceli(stejně tak tomu bylo i v jiných částech světa).A zatímco většina nožířů mečířů a kovářů "západního světa" a co si budem povídat i toho východního šla s dobou zůstala díky izolaci japonských ostrovů výroba nihonto v režii tajemství,tradic, zvyků která začínají již tavbou oceli a provázejí celý průběh výroby.Je na kováři aby vybral vhodný materiál pro výrobu jednotlivých konstrukčních částí co nejdokonaleji ho vyčistil, zhomogenizoval,sestavil konstrukci,bezchybně ji svařil dohromady,vykoval čepel kterou pak na základě zkušeností zakalil(materiál neodpovídá žádnému normativu)