ZAREGISTROVAT   |  PŘIHLÁSIT   |
PROHLEDAT
Article Details
5 drsňáků aneb vzpomínky na Alamo
14.5.2008, Milan
Kdo by neznal legendu jménem James Bowie a jeho pověstný nůž s charakteristickou čepelí. Dodnes se tyto čepele těší velké oblibě jak výrobců tak uživatelů a bývají v nabídce prakticky všech nožířských firem.

Podíváme se blíže na pět reprezentantů těchto chlapských nožů, vybraných spíše v nižších cenových hladinách. Účelem recenze není polemika o čepelích bowie a jejich výhodách či nevýhodách oproti jiným typům, ale spíše se pokusíme posoudit, jak si výrobci poradili s kvalitou a precizností zpracování a jak jsou tyto bezesporu působivě vyhlížející nože použitelné v běžné praxi.


testované nože
 
 Takže pěkně popořadě, jako první nám padl do oka pohledný nůž od bezejmenného indického výrobce (celková délka cca 28 cm, čepel cca 17 cm). Čepel z kvalitního uhlíkového damašku je velmi precizně zpracována. Vysoký plochý výbrus a čepel plynule se zužující k jedovaté špičce dává tušit velmi slušné řezné vlastnosti, ale také určitou choulostivost při těžším zápřahu. Tento dojem potvrzuje i nízká hmotnost nože, ze které lze odvodit i to, že rukojeť z růžového dřeva skrývá subtilní trn. Ručka sama je stavěna spíše pro menší dlaň, stejně jako choil. Zajímavý nápad je kovový oválek na boku rukojeti, kam lze vyrýt např. monogram. Prostě prostor pro tuning:-). Poctivé kožené pouzdro náš pohled neurazí a příznivý první dojem jen podtrhuje.
 

elegantní damašek má i slušivé pouzdro

škoda, že hřbet není také leptaný


 To Blackjack Anaconda III (celková délka 32,4 cm, čepel 19,7 cm) se skrývá v nevzhledném, poněkud pouťově vypadajícím pouzdře z jakési černé tkaniny. Zvědavě jsem uchopil černou kratonovou rukojeť, která na pohled vyvolává stejný dojem jako pouzdro a vytáhl nůž na světlo. V tom okamžiku byl první dojem zapomenut a mě spadla brada na stůl. Dokonale vyleštěná čepel z mě dosud neznámé oceli 10Cr17 je naprosto prvotřídně vybroušena a konvexní výbrus zasahující cca do půlky šířky čepele je zakončen ostřím bez fasety, které jsem dosud viděl jen u mnohonásobně dražších nožů Fallkniven (A1, S1, modely Northern Light atd.), popř. u Browninga Crowell Barker. Kromě skvělého ostří, pro které dokonale padne příměr „jiskřivé“ a od kterého chlupy na ruce odskakovaly už z dálky mě nůž zaujal i výbornou ergonomií úchopu, kde masivní záštita vůbec nepřekáží a rozměrný choil umožňuje s opravdu velkým nožem provádět i ty nejjemnější práce. (trochu jiného názoru byl Gorshi, tomu rukojeť příliš nesedla) Tomu napomáhá i dobré vyvážení nože, těžiště je přesně na choilu, takže při jemných pracech je nůž obratný, zatímco při úchopu za rukojeť „padá na čumák“, což přidá na pádnosti sekům. Prostě „pracant v montérkách“ na první pohled – nutno poznamenat, že tento můj dojem se při použití beze zbytku potvrdil a ikdyž bych si Blackjacka na westernový bál k stetsonu a „koňům“ na opasek nepřipnul, na dlouhý pobyt ve srubu v kanadských lesích bych ho bral všema deseti.
 
 To další model, Smith and Wesson Texas Hold Em, (celková délka 41cm, čepel 26 cm) je od pohledu jako stvořený k balení koček při muzice v saloonu. Líbivé pouzdro je sice z umělé kůže, ale vypadá dobře. Rukojeť z materiálu „Mesquite Fibron“ (zřejmě něco na způsob „pakkawood“) pěkného odstínu je také moc hezká a v poměru k olbřímí čepeli dobře ladí. Dobře a jistě sedí v dlani, což je vzhledem k velikosti nože nezbytné. Jen škoda špatně slícovaných ozdobných mosazných kroužků v rukojeti, které nepříjemně dřou do dlaně. Čepel z osvědčené oceli 440C je prosta jakýchkoliv asymetrií, jenže ouha, při bližším pohledu vidíme první zdroj možných problémů, což se později také potvrdí. Čepel je do cca jedné třetiny šířky čepele opatřena dutým, poměrně jemným výbrusem. Když si uvědomíme, že při těchto rozměrech a hmotnosti nože je při seku dosaženo velké hybnosti, je čepel při nárazu vystavena značným silám, které při jemnosti výbrusu můžou vést k deformacím ostří. K tomu se v praxi přiřadil další problém, jemné ostří se do dřeva zasekávalo hluboko a silně a byl občas problém zaseklý nůž uvolnit. Odolnější konvex by jistě oba tyto neduhy odstranil.


koženkové, ale elegantní pouzdro Smith and Wessonu sluší
 
 Model firmy Winchester (celková délka 35,5 cm, čepel 21,8 cm) je velmi klasických tvarů a také úctyhodných rozměrů a solidního zpracování. Pakkawood na rukojeti s prolisy pro prsty vypadá sice „laciněji“ než u předchozího nože, ale rozhodně neurazí. Úchop také není tak jistý jako u Smith and Wesson, prolisy pro prsty jsou příliš daleko od sebe i pro velkou ruku a rukojeť je příliš útlá. Pouzdro je ušito z podobného materiálu jak u Blackjacka, určitě praktické, ale estetikou neoslní. Plochý výbrus do půlky čepele dává tušit slušné řezné vlastnosti při dostatečné odolnosti, jen škoda, že výrobce sáhl po oceli, kterou označuje jako „surgical steel“(!), takže nejspíš 420, která je sice oblíbená zvláště u levnějších továrních nožů, ale výkony výrazně zaostává.


Winchester má pochvu z nehezké tkaniny…
 
 Jako poslední z pětice nožů představíme model Cowboy Bowie firmy Meyerco (celková délka 29,2 cm, čepel 16,2 cm) od jejího dvorního návrháře Blackie Collinse. Je to nejmenší a nejlevnější nůž z celé sestavy a nízká cena je bohužel už od pohledu velmi zřetelná. Tvar nože není rozhodně škaredý, na první pohled má něco do sebe – pěkná široká čepel, dřevěná rukojeť klasického tvaru rakve a vysoký plochý výbrus do tří čtvrtin čepele slibují solidní základ. Ale stačí se podívat pořádně a na čepeli objevíte velké nesouměrnosti, které výsledný dojem dost kazí. Nejvíc nás dostal pohled na ostří čepele, střecha našeho domu svírá možná ostřejší úhel, než je na fasetě tohohle nože, což prakticky vylučuje řezání či sekání všeho, co je tvrdší než nanukový dort, vytažený před hodinou z mrazáku. Ocel je stroze označena jako „stainless“, takže čekejme opět něco jako 420.  


…stejně jako Anaconda
 
Zkusíme vzít nože do terénu. Jsou to velké, chlapácké nože, takže by měly obstát i při těžké práci. Na druhou stranu jsou to nástroje určené k sekání, řezání a krájení, tak ikdyž dostanou zabrat, budeme po nich chtít jen to, co se od nožů očekává a zapomeneme na páčení ve svěráku, přejíždění traktorem apod.
 
 Shodou okolností je za naším domem lesík, plný různých polámaných stromů, mlází a starých větví. Tenhle nepořádek se snažím postupně dávat do pořádku, což dává skvělou možnost zkoušet nože, které se nám dostanou do ruky. Začněme od menších modelů. Damaškový Ind je proti ostatním nožům malý a lehký, na sekání velkých větví a kmínků stromů postrádá pádnost a jistější úchop, ale na lehčí práce není nezajímavý, díky vysokému plochému výbrusu poměrně jemné čepele, jejíž tloušťka se směrem ke špičce pravidelně zužuje, proniká ostří ochotně do materiálu, což částečně kompenzuje menší velikost a hmotnost nože. Jen ostří nože bylo třeba doladit, tovární (v tomto případě spíš manufakturní) nabroušení je spíš průměrné. Uhlíkový damašek (mimochodem poměrně tvrdý) se však brousí snadno a dlouho vydrží ostrý.


damaškový Ind se k sekání příliš nehodí, lehčí práci ale zvládne
 
 Cowboy od Blackie Collinse je cca stejně velký, je však robustnější a těžší. Přesto se s ním prakticky nedá pracovat, faseta s velmi tupým úhlem sekání víceméně znemožňuje, jak jsem zmínil v úvodu. Prošlo mi rukama hodně nožů, ale jen Cowboy od firmy Meyerco je schopen se od kmínku stromu odrazit, aniž by dřevu způsobil větší újmu. Ale abychom mu jen nekřivdili, zručný nožomil si s fasetou pomocí brusného kamene jistě poradí. Podobný problém jsem registroval u podobně velkého a těžkého nože RAT 5, ikdyž ne v tak velké míře. Změnou ostří na konvex jsem dosáhl pronikavého zlepšení řezných vlastností a Collinsova Cowboye by jistě šlo podobným způsobem upravit také.


kožené pouzdro Cowboye nevypadá špatně
 
 Dostáváme se k větším modelům a byl jsem hodně zvědav, jak si povede Anaconda od Blackjacka, jejíž ostří a stavbu čepele jsem obdivoval. Lacině vypadající nůž mě nezklamal, optimální rozložení váhy, dobrá ergonomie úchopu a solidní váha i délka čepele dodává sekům účinnosti a vynikající ostří zajíždí do dřeva jak do másla. Navíc se ostří ukázalo při své jedovatosti i jako velmi odolné, tvůrcům se podařilo najít dokonale rovnováhu mezi účinností a odolností čepele a nerezová ocel 10Cr17 se ukázala v tom nejlepším světle. Jediným stínem bylo uvolnění záštity, která se časem začala viklat, ale musím poznamenat, že jsem se neubránil určité „pozitivní diskriminaci“ nože, prostě se s ním dobře pracovalo, tak jsem mu dal o to víc zahulit:-). Za pochvalu stojí i držení ostří, po cca dvou hodinách sekání bylo stále velmi jedovaté a po krátkém obtažení na keramice jsem měl pocit, jako bych ho právě vybalil z krabice.


Anakonda se zakusovala do dřeva velmi ochotně…
 
 Větší a mohutnější Winchester s robustní čepelí a plochým, tzv. šavlovým výbrusem prokázal solidní účinnost i odolnost, ale tovární naostření neoslnilo, bylo třeba jej doladit. Ocel čepele není příliš odolná proti opotřebení, proti Blackjacku i damašku o třídu zaostává, přesto nůž kus práce udělal a ani kmínky o průměru cca 10 cm mu nečinily problém. Na noži se i při značné hmotnosti nic neuvolnilo, rukojeť i záštita držely pevně na svých místech. Jednou větou – za velmi málo peněz poměrně dost muziky.
 
 Poslední a největší nůž, „Goliáš“ mezi ostatními, Smith and Wesson Texas Hold Em působí po vytažení z pochvy impozantně. Velký, hrozivě vypadající s perfektním držením. I lehké seky působí velmi pádně a díky velmi vysoké tovární ostrosti a jemnému dutému výbrusu jsou účinky při dopadu fascinující. A právě jemný dutý výbrus se ukázal být největší slabinou jinak vydařeného nože. Při postupném zvyšování zátěže se začaly na čepeli tvořit zpočátku sotva postřehnutelné vlnky a když jsem se snažil přesekat kmínek (syrový, do tvrdého, suchého dřeva jsem se s tímhle nožem raději nepouštěl) o průměru cca 14 cm, čepel byla v polovině práce v podstatě zničená (viz foto). Toho jsem se od počátku bál, proto jsem zvlášť pečlivě dbal na to, aby rovina čepele byla v okamžiku dopadu totožná s rovinou seku. Budiž noži připsáno ke cti, že se ocel čepele nevyštipovala a nevylamovala a zřejmě slušně zpracovaná ocel 440C se jen vyhla do strany, takže existuje možnost jakžtakž čepel uvést do původního stavu. Nicméně jde o dokonalou ukázku toho, jak lze jinak krásný, impozantní nůž špatně zvoleným výbrusem degradovat na pouhou dekoraci na country bále.

 
 Pojďme se podívat na to, jak si nože povedou při lehčí práci, např. v kuchyni. Ačkoliv pohled na kuchaříka v zástěře, jak řeže cibulku obrovským Smith and Wessonem vzbudí dojem podivínství až lehké úchylky, proč to nevyzkoušet? Nakonec kuchyňským pracem se nevyhneme ani v terénu, že?
 
 Tady si vede výborně Ind z damašku, úchop není špatný, široká, ke špičce se zužující čepel si vede velmi obratně a výborně řeže i krájí. Útlá ostrá špička umožňuje jemné ovládání nože a hodí se např. při vykošťování, sekání stroužků česneku a podobných titěrnostech. Při práci s potravinami můžeme zpočátku cítit pachuť kovu a vidět stopy na čepeli (je to přece jen uhlíkový damašek), ale když čepel chytí patinu, je po problému. Nože, které používám, a to i v kuchyni, jsou až na výjimky z uhlíkových ocelí a v podstatě všechny už jsou pěkně „zašlé“, tudíž i inertní vůči agresivním potravinám.
 
 Cowboy od Meyerco se víceméně vyautoval díky výše popisované šílené fasetě. Škoda, tvar čepele a velikost nože z něj dělá jinak schopný univerzální nůž.
 
 Přes poměrně značnou velikost si vedla výborně Anaconda (Blackjack). Rozměrný choil skýtá velkou variabilitu uchycení (Gorshi mu však vytýkal, že při úchopu za choil po chvíli tlačí a odírá prst) a přes divoce vyhlížející design si vede velmi slušně jak v kuchyni, tak při ostatních činnostech, kde je zapotřebí vysoká schopnost řezat a dobrá ovladatelnost nože.
 
Ještě větší Winchester už je přece jen trochu neohrabanější, navíc bylo třeba něco udělat s továrním naostřením. Po doladění na keramice řezal o hodně lépe a vysoký plochý výbrus široké čepele jej ve schopnostech trochu přiblížil k velkým „šéfkuchařským“ nožům, samozřejmě když pomineme vadící záštitu. Jen škoda, že ostří nedrželo o trochu lépe.


Winchester sekání ustál bez poškození a nebyl špatný
 
 Olbřímí Smith and Wesson se více hodí kamkoliv jinam, než do kuchyně. Daleko přijatelnější než kuchařova ruka je pro něj tlapa lovce, zpracovávajícího právě střeleného bizonaJ. Přesto že od něj nemůžeme čekat ovladatelnost menších univerzálních nožů musím říct, že řeže výborně a moc dobře drží ostří.
 
 Je poměrně těžké vytvořit nějaké shrnující závěry, Všechny nože mají sice typickou bowie čepel a „plnokrevnou“ záštitu, ale tím jejich společné rysy končí. Přesto se o to pokusíme a spíše než srovnání všech nožů zkusíme zhodnotit každý zvlášť. Když se moje názory na nože téměř shodovaly, ne vždy jsme se s Gorshim sešli. Proto u shrnutí budeme prezentovat můj i Gorshiho názor zvlášť.
 
 Galil: Pokud jde o zpracování a kvalitu provedení, velmi příjemně překvapil damaškový nůž z Indie. Rukojeť z rosewoodu ( v podstatě druh palisandru, nikoliv růžeJ ) není sice úplně ideální pro velkou ruku, ale esteticky ladí s čepelí a nikde nenajdete nepravidelnosti a kazy. Jak jsem zmínil na začátku, ostrá špička tenké čepele nedovolí nějaké rasoviny, přesto jde bezesporu o plně funkční tábornický nůž z kvalitního uhlíkového damašku. Snad jen fakt, že hřbet čepele není leptaný, takže je bez kresby, trochu narušuje vizuální dojem. Pohledné kožené pouzdro s nožem pěkně pasuje a tvoří harmonický celek. Rozhodně je to nůž, který, když vytáhnete na „prasátku“, vzbudí zaslouženou pozornost.
Gorshi: Do bowie z Indie jsem vkládal značné naděje, ale výsledek mě zklamal. Nůž je dobře zpracovaný, ale má na můj vkus krátkou a malou rukojeť. Geometrie čepele pak na mě působila zcela podivně – tvar mi přišel jen na efekt a pro práci jakoby příliš posazený dozadu. Řezalo se mi s tímto nožem špatně a nemohl jsem si na něj zvyknout. Práce s ním je stejně krkolomná a sražená jako jeho design. Čepel je ale jinak z dobrého materiálu a vydrží dlouho ostrá.
 
 
 Galil:  Zhruba stejně velký, robustněji stavěný Cowboy od Blackie Collinse doplatil na dost bídnou kvalitu ostří. V ruce zkušeného kutila se ale po přebroušení fasety může změnit v slušný vandrácký nůž za pár korun. Umím si jej představit jako první „pořádnou“ kudlu pro dospívajícího skauta. Robustní stavba snese i hrubší zacházení, zručnější majitel může zkusit i nějaký ten „tuning“, aniž by mu bylo v případě nezdaru líto prostředkůJ.
Gorshi: Tento nůž lze charakterizovat dvěma slovy: absolutní tragédie. Ostří jako poleno, zcela nepraktická rukojeť se samými hranami, na svou velikost těžký a špatně vyvážený. Nedovedu si představit, že by s tímto nožem někdo dělal, pokud by neprovedl úpravy čepele i rukojeti. Jde s ním jedině bodat.
 
 
 Galil: K tuningu přímo vybízí Blackjack Anaconda. Pokud vám nevadí kratonová rukojeť u stylového bowiáku a nehezké pouzdro z nějaké umělotiny, pak vás jeho výkon plně uspokojí, ale když plasty nahradíte pěknou dřevěnou rukojetí, poladíte záštitu a zhotovíte stylové kožené pouzdro, pak získáte nejen velmi výkonný, ale i oku lahodící a stylový „chlapský“ nůž.
Gorshi: Anaconda od firmy Blackjack kdysi patřila mezi nože, které jsem toužil mít ve svém arsenálu. Šlo ale o předchozí varianty, které se ještě vyráběly z oceli AUS8A a měly o několik centimetrů delší čepel. Anaconda se stejně jako některé další modely s plastovou rukojetí od této firmy vyrábí v Číně. Klasické polní a lovecké nože, které jsou podstatně dražší, však stále pochází z USA. V současné době je Kenu Warnerovi, nynějšímu majiteli Blackjack, dodává zakladatel a šéf společnosti Bark River Mike Stewart.
Současná Ananconda III má stejně jako ostatní Blackjacky konvexní výbrus a agresivní ostří. Díky tomu při řezání snese i náročnější měřítka. Snadno proniká do dřeva i jiných materiálů, dlouho vydrží ostrá. Po několika tazích na červeném DMT se ostří rychle obnoví do jedovata. Při drobnější práci vadí záštita. Rukojeť je při delším či silovém řezání nepohodlná a tlačí. Stejně tak tlačí choil, když do něj prsty posuneme, abychom provedli jemnější řezy. Přesto je Anaconda schopná zastat hodně práce a vzhledem k ceně lze výkon označit za velmi slušný
 
 
 Galil: Winchester nabízí slušný výkon za velmi nízkou cenu. Solidní zpracování, odolnost i při hrubé práci a hodně tradiční tvary, to jsou vlastnosti dané tomuto noži výrobcem do vínku. Rukojeť je určena spíše velké ruce než drobnější a trvanlivost ostří je víceméně podprůměrná, ale bavíme se o noži za pár stovek, což nás opravňuje k určité benevolenci.
Gorshi: Kvalita nožů Winchester ani zdaleka nedosahuje věhlasu stejnojmenných palný zbraní. Testovaný bowie od této firmy byl při řezání o třídu horší než Anaconda. Snadno se brousil, ale také poměrně rychle ostrost ztrácel. Variabilitě úchopu v tomto případě bránila nejen velká záštita, ale také rukojeť s vybráním pro prsty. Na jemnou práci je čepel příliš velká a těžká. Naznačený obloukovitý choil pro prst je pak jen zcela symbolický prvek, protože je příliš malý a prst do něj vsunout nelze.
 

Smith by byl schopen těžké práce…


…kdyby jeho jemné ostří nedopadlo po pár sekách takhle

Galil:  Velmi smíšené pocity vyvolá Smith and Wesson. Obrovský, krásně zpracovaný, z dobrých materiálů (440C) a s pouzdrem sice z umělé kůže, ale pěkným nás nemůže nechat chladnými, ale nechceme-li jej poničit, prostě s ním některé věci nesmíme dělat. Přitom by stačilo tak málo, změnit choulostivý dutý výbrus za odolnější konvex či plochý a získali bychom tím úžasný nástroj na tu nejtvrdší práci.
Gorshi: Tento obrovský nůž jsem dostal již se značně poškozeným ostřím. Využil jsem při testu pouze několik nepoškozených centimetrů čepele. Ostří je velmi tenké, řeže pěkně, snadno se brousí, ale ještě snadněji poškodí. Práci s nožem limituje především velmi těžká a neohrabaná čepel. Také šavlovitá rukojeť je příliš masivní a do ruky mi nepadla.


Autory článku jsou Galil a Gorshi.


Tyto nože lze koupit zde - www.noze-nuz.com

  
Podmínky používání | Prohlášení o soukromí | Copyright 2006 by Milan Pokorný | Vaše připomínky pište na support@knife.cz Powered by Progris