ZAREGISTROVAT   |  PŘIHLÁSIT   |
PROHLEDAT
Article Details
Malé finky
21.2.2012, Zrzavý Orm

Už asi rok nepoužívám nože s čepelí delší než 12 cm (kromě štípání třísek na chalupě). V poslední době jsem si dokonce oblíbil několik malých zavíráčků, ale o tom pojednává zase jiná recenze. Nicméně teď po kapsách nosím malé finky, a je to kupodivu praktičtější, než jsem si ze začátku myslel.


   Tak především se malá finka vejde bez problému do kapsy zimní bundy. Pak se malá finka dá pověsit na opasek a zastrčit do kapsy u kalhot, takže ven nevykukuje nic víc, než kousek zdobeného dřeva či kosti podle materiálu ručky. A konečně, když nůž potřebujete na něco použít, tak malá finka nevyvolává negativní emoce okolí, maximálně vzbudí údiv, že u sebe máte pevný nožík. Navíc je na první pohled patrné, že se jedná o originál a není to žádná čína z tržnice, což dnes už nemůžete říct o spoustě zavíráků, které se tváří jako velmi drahé značkové nože zpravidla jedinečného designu, ale ve skutečnosti jsou jen jejich zdařilými napodobeninami. U milovníků nožů pak nastává podobně trapná situace, kterou už delší dobu zažívají hodinkáři, že okolí vnímá jejich značkové výrobky jako fejk (uživatelé Sebenzy zajisté bytostně nesnášejí větičku „a ta je pravá?“). Tak přesně tohle se Vám s malou finkou stát opravdu nemůže, a přitom 8 cm čepele máte v kapse.

 

 


 

   Malé nože byly donedávna doménou lovců a používaly se na stahování kožešin menších zvířat, shora Eka Jof, Lapin puukko, Marttiini Explorer, Brusletto Rognald, vpravo lovecký skinner na menší zvěř Muela Ibex.
 

   Ještě před tím, než se pustím do recenze tří ručně vyrobených nožů, bych rád zmínil i tovární produkci. Malé nože dělají především skandinávci, jejich účel je podobný jako u nožíků zavíracích, nicméně zvládnete s nimi základní úkony kolem potravin. Také některé lovecké nože na ryby, pernatou zvěř a stahování kožek mají kratší čepel. Koneckonců i severský dětský nůž má čepel podobně dlouhou. Asi nejvíc modelů s krátkou čepelí produkuje norská značka Brusletto, jejichž model Rognald už delší dobu používám na drobné silové práce. Další malé modely jsou např. Haugtussa, Troll, Falken, Rypa, a další. Všechny tyto nožíky stojí kolem 2 tis. kč a čepel je na širokém trnu zasazena do dřevěné ručky. Ručka je ergonomická a dobře se drží, takže jakkoliv na to nevypadají, dá se s nimi dělat i hrubější práce. Já se svou rukou jsem si oblíbil ergonomii Rognalda a Fjordu. Jedinou slabinou nožů Brusletto jsou pouzdra některých modelů, která jsou doslova minimalistická.

 

 

    Dětský severský nůž, dvojice nožů od Romána, dole finka od Kuma.

 

 

   Nože od nožířů v testu, shora Románův pštros, Kumova Červená hora a Románovo Očko.

 

 

   Na malých finkách je k opracování trochu míň materiálu, než třeba na klasickém bowie, a proto si s nimi většinou ti nožíři, co to myslí s nožířinou vážně, dost vyhrajou. Navíc malý nůž je nůž hezký, často podvědomě cítíme, že by ho také mohla používat žena, a tak místo hrubiánoidního sekáče do nepohody dostáváme elegantní štíhlé krasavce, kteří se do té nepohody jaksi nehodí, ale do vitríny je jich zase škoda. Z této trojice testovaných nožů od nožířů mám nejdéle Románovu finečku z RWL-34, kterou pracovně nazývám Očko (nebo také Mamutí bělmo:-)). Už když jsem ji kupoval, tak měla něco za sebou, dneska by jí mohlo být tak asi 5 let. Na Románových finkách se mi vždycky moc líbilo, jak dokáže skloubit moderní tvar čepele (např. horní ostří) s tradičním pojetím skandinávky. Románo je prostě machr a jeho nože zaujmou na první pohled. Tak třeba tato finka má od pohledu dlouhou úzkou ručku, která se mi právě tím, jak je dlouhá, velice dobře drží, přestože je dost štíhlá. I když je z nejklasičtějšího materiálu (nádor břízy), dal jí Románo unikátní a velice příjemný tvar a ještě ponechal nepravidelné zakončení navozující pocit kořenice. Románo se také po svém vypořádal s drobnou prasklinou dřeva. Prostě dané místo vybrousil a vsadil tam kousek mamuta s granátem. Vzniklo tak na fince jakési očko s mamutím bělmem, které ji ještě víc individualizuje a nůž je ještě o to zajímavější. Také pouzdro je tvarem i stylem velmi povedené a k nožíku se naprosto hodí včetně květinového motivu. Čepel z RWL-34 je ostrá a dobře drží nabroušená, finka se dá použít na jemnou i na hrubou práci bez přebrušování. Právě tento nožík pro jeho kompaktní rozměry a také pro jistou opotřebovanost vozím s sebou nejraději na nějaké polospolečenské akce, kde jsou lidé, kteří k nožům vztah nemají. Je to taková finečka – obracečka na nožovou víru :-). A kupodivu přitahuje pozornost nejenom mužů, ale i tzv. lepší poloviny lidstva.

 

 



   Finka přestože by se mohla vyjímat ve vitrínce, je pracanda a nebojí se ani dřeva na podpal. Ostrá čepel z RWLky je velmi řezivá.

 

   Druhý nůž v pořadí mám už asi 4 roky Červenou horu, jejíž palisandr na ručce trochu zatmavl, takže se pomalu přebarvuje na černohorku :-). Vyrobili ji se svou nekonečnou precizností Kumovi trpaslíčci a je to naprosto dokonalá ukázka toho, že se dá výjimečný a krásný nůž vyrobit z běžných materiálů, pokud je dobrý nápad a invence. Tu vložil Kumo do tvarového propojení povrchu ručky a poudra. Inspiraci pro tento reliéf, který Black trefně nazval vlnkou po opici, byla prý fotka ubíhajících hor s čajovými plantážemi na Ceylonu (povídali…). Čepel je z podmražené poldovácké AK-5, což je materiál, o němž si spousta lidí myslí, že je tak někde mezi 420 a 440. Jak hluboký to je omyl, jsem se sám přesvědčil právě na Červené hoře. Řezivost i odolnost ostří bych přirovnal ke švédskému sandviku, tedy o třídu výš.

 

 

   Červená hora je snový nůž, uvařte si opravdu dobrý čaj, přivřete oči a pokochejte se ubíhajícími horizonty čajových plantáží na Ceylonu, pouzdro i ručka jdou dokonale k sobě.

 

   Poslední testovanou finkou je Románův Pštros s rawhide pouzdrem a zdobením z padouku, který pochází z roku 2007, ale ke mně se dostal výměnou ca před dvěma roky. Čepel je z divokého damašku od Petra Dohnala. Tento nůž je ztělesněním nožové nepraktičnosti, má krátkou reznoucí čepel, velkou a těžkou ručku, která za mokra klouže, hrubé pouzdro co chytne každou špínu, prostě nic pro jemnocitného uživatele. Výměnou za tato omezení však milovník suchých maďarských salámů, klobás a čabajek dostává nástroj doslova predační. Tam, kde je třeba se do nože opřít na malé ploše, se uplatní robustní čtyřmilimetrová čepel, tam kde je třeba nožem rozlomit ořech, popřípadně jinou tvrdou slupku, se tenhle louskáček rozhodně neztratí. Damašku svědčí občasné promáznutí a patina k tomuhle noži neodmyslitelně patří. Mám rád nože od Romána, a tenhle nožík je pro svou tvarovou jednoduchost krásný a ještě k tomu i plně funkční.

 

 




 

   Pštrosí kost je moc pěkný materiál, nová je bílá jako špinavý sníh, ale po čase chytne kouřovou slonovinovou patinu. S takovým nožem je nejlepší se opřít do pěkně vyuzené klobásky nebo slaniny.

 

 

   Někdy mám pocit, že se uživatelé nožů dělí podle potravy na „chlebaře“ a „bagetáře“ popř. „rohlíkáře“. V každém případě je ale 8 cm na čepeli dostačující pro přežití mezi českými supermarkety (já vím, že to není žádný komfort, ale pokud nejste profesionální kuchař nebo nevaříte pro tábor dětí, stačí to). Německé zákazy venkovních nožů s čepelí delší než 12 cm jsou protivné, ale na druhou stranu jako uživatelé to asi nezměníme, a tak bude lepší naučit se mít rád i nože s krátkou čepelí, což je ideální cesta k tomu oblíbit si skandinávky.

 

   Nebyla by to moje recenze, abych zapomněl na paštiku, tady nikoliv červenohorskou, ale s červenými brusinkami, nebo aspoň mandlovou :-).

 

 

   Krátká čepel a velká mohutná ručka, to je znak nože určeného na hrubou i jemnou silovou práci. Vždycky, když vidím profesionálního kuchaře s půlmetrovým Dickem v ruce, jak šťourá ulity škeblí nebo porcuje větší rybu, si vzpomenu na nativní skandinávské nože, malé, pevné a šikovné. Tak jako půlmetrovou dýni naporcuju mnohem snáz s krátkou čepelí než s dlouhou (je uvnitř dutá), tak rozporcuju i velkou rybu (taky je uvnitř dutá). Síla vynaložená na krátkou čepel je větší jen subjektivně, protože do velkého a zpravidla těžšího nože se opíráme víc podvědomě.

 

   Test řezání korkových špuntů. Nejprve je hodnota přeříznutí tlakem (nikoliv tahem) špuntu z drceného hrubého korku a poté následuje hodnota po řezání hoblin ze suchého dubového klacku (min. 50 hoblin). Srovnávací hodnota čerstvě obtaženého japonského santoku je 4–5 kg.

 

Model

Hmotnost, síla čepele

Délka čepele, nože

Ocel

Umělý korek

Romano Pštros

140 g, 4,4 mm

7 – 18,5 cm

Damašek P. Dohnal

6-7 kg

Romano Očko

86 g, 3,5 mm

7,5 – 19 cm

RWL-34

7-8 kg

Kumo

92 g, 3,4 mm

8,5 – 20 cm

AK-5

7-9 kg

Brusletto Fjord

96 g, 2,4 mm

8 – 20 cm

sandvik

6-10 kg


   U malých čepelí není klíčovou vlastností houževnatost, protože je zpravidla nepoužíváme na silové testy, neštípeme s nimi klády, nehážeme s nimi, ale většinou jen krájíme či porcujeme. Malá čepel je prostě jen o něco lepší, než pevný zavírák. Kritickým místem zde však může být trn čepele, resp. osa usazení ručky na čepel. To je dobré vždy u nového nože zkontrolovat, divili byste se, kolik finek vcelku i renomovaných výrobců prodává nože s vyosenou čepelí. Dalším slabým místem skandinávek bývá nasazení záštity na trn, resp. to, jak dokonale záštita přiléhá k čepeli. Vzhledem k tomu, že ani jeden z těchto nedostatků nemá podstatný vliv na funkční vlastnosti nože, spíš na ty estetické, tak se tyhle věci zpravidla moc neberou jako důvod reklamace. Nicméně, pokud nakupujete finským způsobem nůž v supermarketu a máte možnost si ho vybrat z více dostupných kusů, stojí za to si jich pár přebrat.



 

 

 

Zrzavý Orm


Jméno  
Výrobce ... 
Druh nože Pevný 
Druh výroby Nožíř 
Materiál čepele  
Materiál rukojeti  
Materiál záštity  
Materiál ostatní  
Cena (Kč)  
Délka celková (mm)  
Délka čepele (mm)  
Délka zavřený (mm)  
Typ pojistky  
Otvírání  

  
Podmínky používání | Prohlášení o soukromí | Copyright 2006 by Milan Pokorný | Vaše připomínky pište na info@knife.cz Powered by Progris