Kluci, vy si z toho děláte legraci, ale jeden kolega, vozící krátkou kulatinu na 148, v zásadě spravoval auto kladivem, drátem a kombinačkama. A nikdy mi nenechal dřevo někde ležet, že tam nevyjel.
I když u Hejkala jeden fakt nikdy neví.......

Tak já obecně jezdím rád autama co se opravují kladivem a drátem. :) Ale kláč se sem tam taky hodí.

Poděsův rambonůž. Text tentokráte psal celý Karel, šťastný jeho zadavatel a majitel. 🙂 :

"Tak, kdepak si už zase, sakra!" Dycky, když dem na dřevo, foukne mi, čokl jeden blbej! Zase asi vobjevil ňákej aportík. Ale co, stejně ho mám rád. Dyť, co na tom, že vypadá, jako kdyby se jednou jeho máma probrala po mejdanu, z jedný strany dva mutokrtky, z druhý čokla s kocourem a v palici hrozný vokno. Celej nakřivo jak nakopnutej, čtyry voči, chlupy jako hřebíky, ale srdce bojovný a věrnej, tak co víc v týhle posraný době vod čokla chtít, ne? Furt loví ty svoje mutokrtky, jak kdyby věděl, co se tehdá na tom mejdle s jeho mámou dělo, haha! Už sme takový parťáci, že si i pokecám líp s nim, než s lidma.
Jojo, doba je zlá. Tehdá, co sme se škubli z hradu, sem si říkal, že to je fakt vopruz, ten režim tam. A že tam zůstat, by nebyl moc dobrej nápad. Moc to smrdělo prací. Jenomže, to co sme zažili s čoklem tam dole v Uničovu, to teda byla síla! Ty selský palice si mysleli, že jim asi budu dělat nádeníka, nebo co. Tak sem si řek, že vola jim teda dělat nebudu! Jo, chtěli mně i do chomoutu zapřáhnout, že prej maj málo dobytka. A tak sme vzali s čoklem čáru zpátky. Jéžiš, jak já rád viděl ty zatáčky u Paseky!
Teďkonc už teda musim uznat, že na tom něco je, protože bez hákování by sme na hradu neměli co do huby, o teple nemluvě. A ňáká disciplína asi taky musí bejt, v tom měl Karel pravdu, když proháněl tu svojí partu na střelnici pod hradem. Tak sem se teda halt zapojil i já, ale byl sem z toho ze začátku fakt celej nakřivo. To teda jo. Aspoň, že tam se mnou byl ten muj čokl. S nim si rozumim stejně nejlíp. Nejdřív mi přišlo, že se mnou vymetaj jen to nejhorší, ale pak sem se rozkoukal, a voni to vyžírali všichni spravedlivě, tak ňák pořád dokola. Jednou dělat dřevo, jindy zasejc do kuchyně. V tý kuchyni, jéžiš, to byl voser neskutečnej, ty zapatlaný ešáky... Kór, když Karel něco střelil a byl zvěřinovej gulášek. Jako, fakt mňamka, ale ty krávo, pak to všecko umejt...! V tom lese, na dřevu, mně to bavilo víc. I ten muj čokl byl hned veselejší, když viděl, že beru pilu a sekyru. A asi nejvíc mně bavilo, když sem pomáhal v dílně tomu týpkovi, co to tam měl u těch různých mašin na povel. Byl tam takovej příjemnej klid, vonělo to tam železem, volejem a i von vypadal, že je v pohodě. Vobčas nám při práci uvařil ňákej dobrej čaj a dali sme si pauzu, kterou sme spolu, všichni tři, tak ňák hezky, parťácky, promlčeli. A jednou, dyž se sehnul a za uchem podrbal tou svojí velkou upracovanou rukou, celou vod šmíru, mýho čokla blbýho, vo kerýho jináč nikdo ani nezavadil, tak si mně úplně koupil. Když nikdo nevočumoval, tak si s nim i hrál. Vod tý doby bych se byl přetrhnul, dyž něco vode mně potřeboval. Stejně si ale většinou vystačil sám a vypadalo to, že to má asi takhle nejradši. Akorát třeba tahat za měch u výhně, nebo něco přidržet na kovadlině. Jak říkám, tam sem byl nejspokojenější. Jednou koukám: "Čokle, co to tam máš na krku?" a von tam měl od něj vyrobenej parádní koženej obojek i s ňákou ozdobnou placičkou kovovou. Až mi z toho tehdá trochu zvlhla optika. Když sem mu děkoval, jen mávnul rukou, jako že nic, že to je dobrý. Ale měl to u mně a já si umínil, že hned jak se to naskytne, ňák mu to musím oplatit. A asi i vím jak. Nevim, jestli si to pamatoval, ale jednou mně Háčko, tak mu všichnikluci z party říkaj, vzal u Paseky na stopa jeho luxusním trabíkem, slovo dalo slovo, a já s nim pak nakonec eště vykšeftoval malorajdu, co doteďka tahám s sebou a ňáký jídlo, protože sem měl tehdy fakt velkej hlad. Až sem se divil, jak se mu líbilo těch pár vobrázků, co sem mu za to nabídnul. A kdyby věděl, co mám eště z toho Štrrnberskýho hradu zašitý, asi by čuměl. Vlastně bude čumět. Dyk, co já bych mu jinýho dal. A timhle ho určitě dostanu aspoň tak, jak mně dostal von tim vobojkem. Jo, takhle ňák to asi udělám.
...Už třetí den se pomalu táhnem k Hutovu. Jde to pomalu, protože cesty sou zarostlý, zničený a nebo žádný, a tak se vlečem jak hlemejždi. Tahle výprava se dala do kupy, protože už dlouho nebylo do čeho píchnout a kluci z tý Karlovo party začínali vymejšlet různý kraviny. Když už se začali sázet, že prej, kdo komu ustřelí půlmetrovej klacek z huby na deset kroků, tak se Karel nasral. Ne kvůli sázení, ale, protože ty volové to stříleli z pistole (co já bych za ní dal!) a z volný ruky! To už bylo moc i na Karla, kterej jinak trénink ve střelbě dycky vítal. Tak je trochu zdrbal, a ať si přirychtujou výstroj a výzbroj, že prej další den vyrážíme trochu severnějc k Hutovu. Ty Uničovský kozomr - teda, chci říct, sedláci, se s náma o místech co ležely v tom směru, moc bavit nechtěli a když už, byli u toho celý ňáký zaražený. Sice nám to bylo trochu divný, ale co, v tý době bylo normální, že si každej hleděl svýho a moc se do nikoho nesral. Než sem poznal tu partu z hradu, sám sem to měl taky tak. Ale bylo rozhodnuto, vyrazíme a trochu to tam omrknem. A když nic jinýho, aspoň přídem na jiný myšlenky. No, a to sme teda fakt přišli...
Je večer a my se už ulágrovali na dohled vod toho Hutova. "Padnul dneska ňák rychle soumrak," říkám, a neni mi moc dobře po těle. I kluci zmlkli a jen se potichu rozhlíží okolo, zbraně při ruce. Ani oheň sme nerozdělali. Čokl se ke mně mačká a třese se jak zimou, ale na to je zase moc velký teplo. Divný. Dneska tady okolo ani nelítal a nelovil ty svoje mutokrtky, jen byl furt u nohy. Celý je to tady ňáký divný. Rozdělily se hlídky a že prej, na průzkum to vemem k ránu. Každej sežvejkal kus sušenýho masa, zapil to vodou a šlo se na kutě. Už dřív si každej musel na spaní ušít takovej pytel z ovčích kůží. S tim měl Karel pravdu, že chrápat jen tak pod dekou je naprd. Ale stejně, furt bylo v luftu ňáký napětí. Todlencto já dobře poznám. Vlasy na zátylku se ježí, na zádech husina a člověk jen pozoruje okolí, odkaď co vylítne. I z kluků se každou chvíli někdo nadzvednul a upřeně pozoroval okolní hranu lesa. Když viděli, že si Karel překontroloval sučku, nebo jak tomu svýmu krátkýmu kvéru říkal, co ho nosil spolu s odstřelovačkou, tak taky všichni koukli, jestli maj zasunuto v komoře. A každej si svuj kvér přirychtoval hezky k ruce. No, já si moh přirychtovat tak maximálně tu svojí malorážku, takže vlastně hovno. Kurnik, kdybych aspoň ňákou pořádnou kudlu pevnou měl, nebo zavírák solidní, aspoň. S pořádnou čepelí. Třeba takovej, jako má Karel. Jednou sem zkusil nadhodit, jako že, vodkaď ho má, a tak, ale moc sem toho z něj nedostal. On už takhle nebyl moc řečnej, ale ohledně tý kudly - ty vole, němej jak barikáda, jak říkával náš dědek. Jen tak divně po mně kouknul, ucedil, že to fakt nechci vědět, a tim to pro něj bylo odbytý. Ale stejně - zavírák to byl sakra fajnovej. Vzpomínám si, že když mu ho Háčko občas dával nabroušenej zpátky, oba mu říkali ňákou cifrou. Ale jakou a proč, to už si nevzpomínám. Akorát, že ho furt nosil v botě. Míval u sebe ještě pár jinech, ale tenhle mi učaroval, jako žádnej jinej.
No nic, tak sem taky fouknul jeden náboj do malorážkový komůrky a utěšoval se, že jestli si v boji někdo všimne tý díry v laufu, teda, spíš dírky, tak tutově umře smíchy. Takže vlastně, taky dobrý. A ještě se poplácal po kapse, kde sem tahal ten nožík ze srubu u lomu, jak sem tam onehdy natrapíroval to OTéčko. V báglu sem měl ještě jako záložní ten druhej z těch dvou, co tam tehdá byly v piksle schovaný, ale v kapse stačil jeden. Neměl ani pojistku, jen silný pero a čepel krátkou, ale šikovnou. Ani sem ho radši nevyndaval, aby se mi nesmáli. Ale co, lepší něco než nic! Takovej žmoulánek do ruky, sem mu říkal, protože zavřenej na něm snad nebyla ani jedna ostrá hrana a čím víc sem ho v tý kapse sebou tahal, tim radši sem ho měl. Byl jak oblázek v ruce. Ale že mu takhle říkám, bych nikdá nikomu nepřiznal, aby si ze mně nedělali šoufky. Už takhle sem si vo sobě nedělal iluze, jak mně kdo asi vidí - vyhublej divňák v orvanejch maskáčovejch hadrech, s ještě divnějším čoklem a otlučenou malorážkou na rameni. Ale co, já vím svoje...
Všichni před spaním utichli a ani se nehnuli, kmeny okolních stromů se vytratily někam do tmy a na nebi, tam kde mraky dovolily, se začaly ukazovat první hvězdy. A zvednul se lehkej večerní vánek. Jenže ne ten teplej, voňavej po lese a trávě, co člověku dělá radost. Tenhle vítr byl jinej. Takovej syrovej. A najednou sebou přines nádech nasládlýho pachu, kterej všichni tak dobře znali. Byl tehdá cítit v každý opuštěný vesnici nebo městě, přes který se někdy přehnala ňáká ta bitva. Jedno, jestli to bylo kvůli žrádlu, ženským, nebo jen proto, že někdo byl silnější a tak si to chtěl prostě užít. Tenhle nasládlej čuch, jak jste jednou ucítili, už jste si ho nafurt pamatovali. Nikdy nevěstil nic dobrýho a dycky bylo lepší zpozornit. Stejně tak i tenhle večer, co to k nám zavanulo, všichni hned věděli, na čem sou, a že tam nahoře, s ránem, nenajdeme vůbec nic hezkýho. Viděl jsem, jak po sobě kluci hážou významný pohledy. A s tím sme taky všichni usnuli. Teda, kromě hlídek, který Karel pro sichr zesílil ze dvou na čtyry. Ale nebylo to dobrý a klidný spaní, jako na hradu. Všichni se převalovali jak nemohli zabrat, a i s tim mojím čoklem to ze spaní ňák divně škubalo. Takže sme vlastně budíček docela přivítali, když nás hlídky, ještě před rozedněním, šeptem budily. Potichu sme se sbalili, kvéry furt při ruce, stejně jak večer. Ještě sme si zaskákali. Karlova specialita, s kterou měl zase jednou recht. Když sme se ujistili, že na nikom nic nechrastí a necinká, opatrně sme vyrazili dál. Les se začal okolo nás měnit, byl řidší a sem tam vykácenej. Bylo už vidět. Vycházející slunce prosvítalo skrz kraj lesa a tak sme zvolnili.
Před očima se nám rozevřela velká mýtina. Vlastně, spíš velkej volnej prostor, kde se mezi velkýma hromadama hlušiny mezi sebou prali o místo na slunci náletový smrky, borovice, břízy a každej zbylej kus půdy byl zarostlej ostružiním a jiným pichlavým bordelem. Celou cestu z posledního ležení nás doprovázel ten sladkej puch, kterej teď na kraji tý mýtiny nabral slušný grády. Všechno to táhlo od místa, kde mezi vším tím bordelem stál srub. Klády, z kterých byl postavenej, už sice měli ten šedivej odstín starýho dřeva, co do něj roky a roky pere slunce, mráz i slejváky, ale střecha vypadala dobrá a z komínu se dokonce kouřilo. Do oken vidět přes špínu nebylo. Jen jedna vysazená okenice se v tom větříku lenivě pohupovala. Víc z kraje lesa omrknout nešlo, kromě toho, že tam byl ještě ňákej dřevník a mezi ostatním bordelem, hlušinou a starým železem z ňákých starých strojů, docela dost cvingrů pro psy. Říkám si v duchu, že maj asi velkou loveckou smečku, a že to by moh bejt docela problém. Mezi vším tím trním bylo pár stezek vyšlapaných bůhví kým, nebo čím, a tak sme se po jedný z nich, v zákrytu s tim bordelem, pomalu blížili směrem k chatě. Asi třicet metrů vod ní hlídka vpředu dala signál k zastavení a tak sme se uklidili za další nejbližší hromadu. Koukám na Karla, jako, že co je? On jen hodil hlavou k chatě. Tak se pozornějc dívám po okolí a najednou mi to dochází. Ten puch a to všechno okolo. Sakra! Ty cvingry vůbec nebyly pro psy! Asi ve třech z nich, se totiž krčí zubožený lidský postavy. A vedle toho dřevníku za chatou stojí normálně regulerní šráky, jak na ňákou zabijačku. Doba byla fakt zlá, ale je čára, za kterou se nemá chodit. Za kterou se nemá chodit právě proto, aby lidi zůstali lidma a neskončili v propasti, co za tou čárou číhá. Ale jak sem tak koukal, tak tady ta čára už dávno neexistovala. Takže co s těma dvěma obtloustlýma šaškama, který se vynořili zpoza železnýho šrotu, bylo hned jasný. Ozvalo se jen dvojí "fft" z Karlovo dlouhý, na který měl už od rána našroubovanej tlumič. Každej hned věděl, co má dělat. Rozeběhli jsme se k chatě, půlka z nás automaticky běžela zprava, druhá zleva. Všem bylo bez říkání jasný, že tady, až odtud odejdem, budou dejchat jen ty co sou v těch klecích. Ostatní zdejší kreténi neměli nárok na nic jinýho, než jen na těch pár posledních nádechů na tomhle světě. Právě kvůli těm klecím, šrákům a všemu ostatnímu...
Bylo najednou ticho, až v uších zvonilo. Nebejt těch dvou siknutí Karlovo tlumiče, úplná oáza klidu a míru. Zatímco levá lajna běžela dál, my v pravý obíhali tu chajdu. Měla pootevřený dveře, tak jsem si hned všimnul ňákýho pohybu uvnitř. Už už jsem tam chtěl vběhnout, ale zachytil sem se nohou do ňákých drátů, takže se stalo, že mně předběhnul Háčko a vlítnul tam jako první. Já mžik za ním.
V tu chvíli se za chatou ozvalo pár výstřelů a jedna delší dávka. To už jsme ale byli s Háčkem vevnitř. První co sme uviděli, jak v šeru místnosti svítí holá prdel ňákýho chlapa, co stál u stolu a na stole záplava dlouhých blond vlasů. Než mi to docvaklo, Háčko už držel v kravatě toho zmetka, co se tam drápal na ženskou, z který byly doteď vidět jen ty vlasy. Asi jí chtěl ukázat, jakej že to je chlapák. No, Háčko mu tu exhibici trochu zkazil. Vlastně, ne trochu, ale hodně. Teda, spíš na furt. Jenže v koutě se na posteli válel ještě druhej grázl, kterej čekal, až na něj asi přijde řada. Zrovna sem vbíhal do místnosti, když vystartoval na pomoc tomu prvnímu, kterýho měl Háčko v parádě. A já se s ním v plným rozběhu potkal. Byli to oba dobře živený parchanti, takže než sem se nadál - zeď, podlaha, podlaha, před očima pár souhvězdí, a už se válím v jednom koutě, malorážka v druhým. Oba začali řezat do Háčka jak vzteklý, ale ten se zatim držel. Přece jen, byl na tom oproti mně líp minimálně o dvacet kilo. To už sem byl zpátky na nohách. Na tu mojí picflintu sem si vůbec nevzpomněl a v tom návalu adrenalinu sem voba ty kretény akorát vzal na střídačku pěstí po hlavě. No, asi by to moc slavně nedopadlo. Jenže to bych nesměl v tý pěsti mít svýho žmoulánka, kterýho sem si večer přirychtoval do kapsy. A co takovej kus poctivýho, hezky oblýho železa dokáže, asi víte. Oba šli k zemi, jako když jim ustřihneš dráty. Vypadalo to, že na tomhle světě už nikomu škodit nebudou. To už mi ta rudá mlha z očí trochu opadla, tak sem kejvnul na Háčka, ten s pousmáním na mně, jako že dobrý, a oba sme zvedli zraky na tu ženskou na stole. Ta už měla sice sukni zase tam, kde sukně obyčejně bejvá, a ne přes hlavu, jako ještě před chvílí, ale byla v obličeji celá zelená, třásla se, očima těkala do všech stran. Sem se ani nedivil, že byla v šoku z tý hrůzy, kterou prožila, a z toho, co by jí ještě bejvalo čekalo, tam venku u dřevníku. "Ty vole!" povídá Háčko: "To bylo o fous!" Já na to: "To mi povídej, nemít ten svůj zavírák, asi bych byl v prdeli. Kurva!" Tím to pro nás v tu chvíli skončilo a radši sme tu cácorku hned odvedli ke Karlovi. Ten z ní pomalu dostal aspoň kus toho jejího příběhu. A bylo to tak ňák dost podobný tomu, co sme si dali sami dohromady ještě před tím naším přepadem. Hlavně nám potvrdila na co, vlastně na koho, byly ty klece a co s těma lidma tady pak dělali. Proto byli ty zmetci tak vypasený. No, nadváha bylo asi to poslední, co je zrovna v tuhle chvíli trápilo. O to už se postaral zbytek kluků. Ona si toho Maruška, tak se ta zachráněná holka jmenovala, jinak ani moc nepamatovala. Akorát, že jí odněkud unesli, a potom, bohužel, všechno to co zažila tady. Těch pár zbědovaných zoufalců zamknutých v klecích, sme vyndali ven a trochu nakrmili. Z těch pro jistotu nevypadlo ani slovo, jen se třásli jak osiky. Nijak se k Marušce neznali a vypadalo to, že akorát odsud docela chvátaj. Trochu sme je vybavili z věcí po těch řezníkách a nechali jít. Akorát, z toho jídla, co bylo v chatě, nic nechtěli. Ani sme se jim nedivili... Dostali něco z našich zásob, a ať si jdou, kam je nohy ponesou.
Všech těch šest lumpů náš nájezd samozřejmě nepřežilo. Nejspíš k jejich velkýmu štěstí... Asi víte, jak to myslím.
Od nás byli všichni v pohodě. I ten můj čokl blbej. Jak začaly padat první rány, měl dost rozumu, někam zalez a ukázal se, jako největší hrdina, až když bylo po všem. Na přivítanou všechny olízal a z radosti, že nás všechny zase vidí, lítal kolem jak šílenej. Na hrad sme dorazili v pohodě a ještě k tomu s dobrou kořistí. Ty mamrdi tam nahoře, byli totiž docela dobře vybavený. A všechno to teď bylo naše. I s Maruškou. Jo, i s Maruškou. Protože, co sme tam s ní nahoře měli jinýho dělat? A tak nám do tý naší party na hradě přibyla Maruška.
Ještě před odchodem nechal tehdy Karel rozbourat klece, zapálit srub i s dřevníkem a zaházet tu velkou odpadní jámu, co byla hned vedle, z který pocházel všechen ten puch. Ani nebudu psát, co všechno v tý díře hnilo. On to byl vlastně spíš hrob...
Když sme táhli zpátky dolu na hrad, z Marušky postupně lezl její příběh. Vypadalo to, že pro tuhle chvíli má nejblíž ke Karlovi. Jestli to bylo tím jeho výborným kafčem, kterým jí tam hned na místě nalil, a nebo, že jí nechal bejt a žádný rozumy z ní nepáčil, nevím. Postupně sama rozvázala, jak z ní všechno to svinstvo, kterým si prošla, pomalu opadávalo. Tam nahoře, v okolních vesnicích a osadách, tehdy prostě občas mizeli lidi. A čím byla ta osada menší, tím byla v tý době i menší chuť někoho zmizelýho hledat. To byl i Marušky případ. Poslední, co si vybavovala bylo to, že šla do lesa pro nějaký klestí - rána do hlavy, tma a nakonec ta smradlavá chajda. A zbytek už znáte.
Tak takhle sme my přišli k tý naší Mařeně. Všichni sme jí ale měli rádi, jak kdyby to byla naše ségra, a říkali sme jí Maruška. Nikoho ani nenapadlo si k ní něco dovolit. A asi se jí s náma hodně líbilo, protože měla tu svojí kušnu furt vod ucha k uchu. Teda, krom chvíle, kdy sme jí poprvý přivedli ke Karlovi a ona mu tam tehdá stranou něco s pláčem vyprávěla. Takže, když sme dorazili zpátky, už bylo jasný, že s náma zůstane. A bylo vidět, že s náma fak je ráda, protože se taky podle toho snažila pomáhat, co jí síly stačily. Znala snad každou bylinu, co v okolí rostla, tak sme si mohli občas ňákej nudnej gáblík trochu zpestřit. Jednou uvařila z pár hrstí zase ňákejch bylinek takovej čajík, že i Háčko, náš hradní hlavní čajololog, jen zíral. A asi právě skrz ten čaj, si ty dva k sobě našli cestu. Byli jak dva výborný kamarádi. Skoro něco jako já a ten muj čokl blbej. Až by nás všechny mrzelo, že takhle přilnula zrovna k němu. Ale když sme viděli, že jí má Háčko rád jak vlastní, jen sme mu to přáli. Maruška se vod něj nehnula na krok a kde to šlo, tam se mu snažila pomáhat. V tý jeho dílně mu teda občas spíš překážela, ale von, kterej by nás už dávno vypral ven, ať se mu tam nemotáme, jen Marušce trpělivě vysvětloval co a jak, a bez mrknutí oka v dílně uklízel následky občasných havárií, když se snažila víc, než bylo zdrávo.
Uběhnul asi měsíc. Dny líně plynuly jeden za druhým a my si všichni užívali ten klidnej čas. Každej si byl sice moc dobře vědomej toho, že se cokoliv může ve vteřině posrat, ale stejně, byla to dobrá doba, na kterou sme pozdějc v zimě všichni rádi vzpomínali.
Jak jen to šlo, podnikali sme s mým čoklem výpravy okolo hradu. Pořádně sme si to tam oba užívali. Kromě těch výprav s čoklem, služeb v kuchyni, který stejně teď brala hlavně Maruška, se pak už jen dělalo dřevo na zimu. Vypadalo to, že se všichni v partě po tomhle zážitku zase srovnali a přestali mít chuť dělat bejkárny. A pořád sme se přitom trochu udržovali ve střelecký kondici, což se nám už párkrát vyplatilo. Naposledy tam nahoře. Ani po tý divoký akci sem se svý starý malorajdy nevzdal, a i když jí zase přibylo pár šrámů, jak se tehdá proletěla, stejně sem si jí nechal. Jen sem tenkrát musel pořádně umejt od krve, naštěstí ne mojí, a namazat, ten můj zavíráček. A měl ho zase ještě o kousek víc radši než dřív, ten muj žmoulánek šikovnej.
Posledních pár dnů je Háčko furt zavřenej u sebe v dílně. Kdyby mu tam Maruška občas nedonesla jídlo a ten jeho čaj, tak by tam snad padnul. Dycky, když ho to chytne, tak by tam fakt skejsnul i pár dnů. Ale ten výtvor, ten pak většinou stojí za to! Teď tam zase je, a už jakou dobu mydlí do kovadliny, brousí, zase tluče kladivem a tak různě, pořád dokola.
"Co je?" Zrovna sem tak hezky zachrápnul na sluníčku, na tom mým místě u paty věže, když mi na ksicht padnul stín. Nade mnou stojí Háčko a že prej: "Tumáš." Něco mi podává. "Si dobře pamatuju," ucedil, s tim svým polovičním úsměvem, "jak si ani nestihnul, tenkrát tam nahoře, ten svuj kudlík votevřít." A do ruky mi vrazí něco v mastným hadru. Koukám na něj, co to jako má bejt? "No jen to rozbal a zkus, jestli ti bude sedět v ruce." Tak jsem ten hadr, co voněl po oleji a tý jeho dílně rozmotal, a do ruky mi padnul nůž. Jenže, ty vole, nůž naprosto luxusní! Normálně, parádní pevná kudla se slušně dlouhou čepelí. Teď koukám blíž, a vidím, že von je vlastně celej vykovanej z jednoho kusu železa! A tak jen naprázdno polykám, přejíždím pohledem z nože na Háčka, z Háčka zpátky na nůž, a vůbec nevim co říct. "Ten teda je...", vykoktám, dál jen naprázdno polykám, a mám ňák rozmazaný vidění. "No tak co, sedí?" Ptá se, a pořád se u toho uculuje. Než ze sebe stačím něco vysoukat, už pokračuje dál. "Ještě ti na něj spíchnu ňákej futrál. Ne, že by mně bavilo se nimrat s jehlou, ale v hadru ho nosit nemůžeš, a bez dobrýho pouzdra by ten nůž nebyl úplnej, viď?" Ta kudla sedí v ruce vážně skvěle. Potěžkávám jí, je výborně vyvážená. S tou bude radost dělat cokoliv. Pak koukám blíž, a vona tam v rukojeti taková malá schránečka. "Tam si můžeš dát něco, co budeš mít takhle pořád při ruce a jednou ti to třeba může v nouzi helfnout," povídá, když vidí, že sem si toho všimnul. A se smíchem pokračuje: "Když už máš vzadu na spodkách škrtátko na sirky a vepředu mapu okolí hradu, tak ať máš tu výbavu kompletní!" To už se řehtá na celý kolo."A koukej ho pořádně udržovat v cajku. Než sem vymyslel tu rukojeť, tak sem v dílně nad tim při přemejšlení málem vyšlapal brázdu!" A než odešel, tak zvážněl, poplácal mně po rameni a utrousil: "A díky, tehdá si mi tam nahoře fakt píchnul, asi bych to bez tebe nedal." A odešel. Já si tehdy najednou uvědomil, jak nás to tady na hradě všechny čím dál víc stmeluje a že se to asi týká i mně. I toho mýho čokla blbýho. A taky mi došlo, jak prázdný by to tady na hradu bez Háčka bylo. Nešlo zkrátka jen o ten nůž, a že byl skvělej a tak, ale hlavně o to, co všechno mi tím Háčko beze slov sdělil. A já pak už na něj nikdy nekoukal jen jako na zamlklýho, nemluvnýho týpka, co to umí se železem. Kdykoliv sem něco dělal s tim nožem vod něj, vždycky sem si vybavil tu chvíli, v ten teplej, slunnej den, tam na našem hradu.
Jasně, že mi to nedalo, a hned sem se tehdy běžel pochlubit Karlovi. Chvíli ten nůž obracel v dlani, potěžkával ho, a pak povídá: "No, ten si dobře opatruj, to je platná kudla, fakt pěkná. Taková poctivá." A dodal:"Dobře si ho hlídej už jen proto, že tohle Háčko často nedělá, někomu jen tak věnovat kudlu. A kór takovou, jako je tahle." Trvalo jen mžik, než mi došlo, že sice mluví o noži, ale zároveň i o něčem jiným, co se i mně už ňákou chvíli honilo hlavou, a tak sme na sebe jen kejvnuli, že oba rozumíme. "A když už sme u toho," povídá a sáhne do báglu vedle sebe, "až se zase budeš válet někde v koutě, tak ať máš pro příště po ruce něco, čím dosáhneš přes cimru, a i kus dál" a podává mi starý, volezlý, kožený pouzdro, z kterýho čouhá pistolová rukojeť. A mně hned docvaklo, že se asi ňák domáknul, jak to tehdy bylo v tý chatě a koukám na něj, jestli to myslí vážně. "No jen ber, ber, stejně je to vlastně tvoje trofej, patřila jednomu z těch dvou parchantů, co si je tehdy sundal. A dej bacha, kam to z ní pošleš. Tahle vezme skrz i dvoje dveře a nebyl bych si jistej, ani kdybych stál za třetíma." A s tím mi ještě podává kartonovou krabičku. Trochu mně překvapila její váha. A bodejť by ne, když byla plná takových zvláštních nábojů, co měli tvar jak flaška. Tak sem to pouzdro otevřel a - páni! Vždyť já tu pistoli znal! U našeho dědka kdysi visela fotka, nebo obraz vojáka v lodičce, kterej běží do útoku a nad hlavou mává tou samou pistolí. Jako malej sem se ho na ten obrázek ptával, ale nikdy mi k tomu nic nechtěl povědět. Akorát si šel pokaždý, když sem se o tom zmínil, nalejt štamprli tý svý slivovice, pokynul na zdraví vojákovi na obrazu a kopnul jí do sebe. Nevím na co, nebo na koho vzpomínal z tý bitvy na obrázku, ale už sem se ho na to potom radši neptal. Ne, že bych se bál, že se děda uchlastá, to bylo nemožný, ale táta mi to rozmluvil. Zmiňoval se tehdy o nějaký válce, nevím už který, a že tam prej toho náš dědek hodně zažil. A teď tady stojím, v ruce mám tu samou a vzpomínky běží jak vo život. Je celá ošupaná až na barvu kovu a voní zbrojním olejem. Drží se mi hezky, protože je pěkně placatá a do mojí ruky tak akorát. Koukám zblízka na závěr a luštím ty divný znaky,co sou na něm vyražený. Jako kdyby ani nebyly z naší abecedy. Jen dvě téčka rozluštím a za nima trojku, ale ostatní je odřený a ošoupaný. Tahle pistole asi zažila hodně.
Co vám budu povídat. Měl sem tenkrát radost obrovskou. Když sem Karlovi děkoval, jen mně odmávnul, že to nic, stejně že to je moje trofej a ať si řeknu Marušce o nějakou pucvol na čištění a Háčkovi o flaštičku oleje. A tak, celej šťastnej jak blecha, sem si zalez na ten svuj flek u paty věže a tam to všechno pořádně vypulíroval. V pouzdře sem našel ještě náhradní zásobník - hurá, a tyčku na čištění. Až mně překvapilo, jak byla vevnitř ta pistole čistá, jak zrcadlo, i lauf. A vlastně, aby taky ne. O svý kvéry a nože se dneska každej stará jak o rodinný stříbro. Ať byl ten předchozí majitel grázl jakej chtěl, moc dobře věděl co má, a taky se o to dobře staral.
Když sem pak večer přišel za ostatníma k ohni, s pistolí v pouzdře šikmo vepředu a kudlou na prdeli, všichni jen zírali a leckdo na mně i pochvalně pokejvnul. Ten nůž sem pak musel nechat kolovat a bylo vidět, že se všem hodně líbí. Jeden mi tam u ohně řekl: "No vidíš, už nám z tebe roste velkej kluk, co i ví, jak se správně nosí kudla. A z toho vola támhle naproti, s tim prostřeleným uchem, jak jsi se ho tehdy ptal, proč nosí tak velký náušnice, z toho si nic nedělej. Von se ti trouba ušklebuje jen ze závisti, protože svojí kudlu každou chvíli někde potratí, trouba jeden. Sme si tuhle s klukama říkali, jak si s náma tehdy tak hezky šlapal tam nahoře, že by si potřeboval ňákej lepší batoh, než ten pytel vorvanej, co taháš." A podává mi novotou vonící báglík, takovej ten třídeňák, ze silný celtoviny ušitej a s pevnejma, koženejma popruhama. Než sem stihnul poděkovat, už mi z druhý strany ohniště někdo přistrkuje ešus s vínem. Tak sem si cvaknul a už mi huba jela jak šlejfířovi. Udělali mi kluci zkrátka hezký přivítání tehdy večer, a mně i mýmu čoklovi bylo s nima u ohně moc dobře. Jen ta první věta, co mi ten týpek vod Karla řekl, mi pořád zněla v hlavě a já ani za nic nemoh přijít na to, co to mělo znamenat. Dyť, já si to pouzdro vod Háčka jen přerychtoval na vodorovno, tak jak mi to prostě vyhovovalo nejlíp. Tak co je na tom tak zvláštního?
Na druhej den si mně Karel zavolal. A jestli prej vím, proč mně takhle kluci u ohně přivítali. A hned na to pokračoval, že jednou v zimě, když jsme to trochu přehnali s tím naším hradním rybízákem, přišla řeč na to, kdo je jak asi starej. A já byl prej tak zchlístanej, že sem na sebe vykecal, že to nevím, jen že jsem se narodil někdy v létě. "Kluci si to pamatovali, no, a takhle to dopadlo," povídá mi Karel s tím svým lehkým pousmáním. To už se mi rozsvítilo, co to včera jako mělo bejt za akci, u toho ohně. Nedalo mi to teda, a zeptal jsem se ještě, jestli neví, jak to mysleli s tím nošením nože. Trochu zvážněl a povídá: "Pamatuj si, že si vždycky máš dát bacha na ty, co nůž nosí vodorovně, nebo rukojetí dolů. Ty, kterým se kudla plácá na zadku jak vařečka, jsou ostatním akorát pro smích." A já si teda ty jeho slova zapamatoval. Jak se pozdějc ukázalo, dobře sem udělal.
Dny zase zpomalily a táhnou se jak ten med vod divokejch včel, co Háčko někde vyšťoural. Prej, aby bylo čím si čaj a kafe osladit... Jenže, i to nejlepší kafe se jednou dopije, a zrovna tak nám se ty sladký dny rychle krátily, slunce už skoro nehřálo a klonilo se k obzoru, a nám začínalo bejt jasný, že končí ten krátkej podzim a s nim dlouhá zima za dveřma. A víc sem se splíst nemoh, kdybych si myslel, že budem zalezlí v klidu a teple u těch krásnejch kamen, co nám Háčko sešrouboval z ňákejch železnejch plátů. Že prej, z ňákýho sklepa, nebo co. Moc sem tomu, co o tom tehdy kluci vyprávěli, nerozuměl, na to sem byl s nima krátkou dobu, ale kamna, kamna to byly parádní! Jak já rád u nich s čoklem sedím, a čumím do těch škvírek, kterýma prosvítá oheň!
No nic. Pro dnešek končím a nechám si ňáký psaní taky na jindy, stejně mně už vod tý tužky bolí ruka. Máme zase s tim mým čoklem službu. "Tak pojď už, a nehrabej tam furt tu díru, čokle jeden blbej!" Musí za tou bránou imrvére hrabat, trouba jeden. Co tam sakra má, dyť už je tam díra jak po granátu! "Tak jo. Pojď, pudeme, ať už to máme hotový. Skočíme si pak do kuchyně k Marušce na ňákou dobrotu. A neškleb se tak na mně, já moc dobře vím, že jí máš rád! No to víš že jo, dyť já taky...



Tak doufám, že se vám Karlova povídka líbila, mě totiž moc a tak se mi ta kudle dobře dělala. Rozměry nevím, materiál EZH special, celokov, schránka na poklady z plechu, omotávka ze starých kalhot.

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

trochu Hlohovatíš ))

Moc dobře vím, a určitě nejsem sám, že i ta nejjednodušší postapo kudla od Hejkala, ňáká placka železná rozklepaná... sedí báječně v ruce, ale po prvním vytažení týhle kudly z pouzdra, jsem takhle překvapenej asi ještě u žádnýho nože nikdy nebyl. A můžu si jen přát, aby mi takhle seděly i moje ostatní nože...