Hejkale, ve vystižení podstaty věci jsi fakt dobrej a teď se to znovu ukázalo. Tohle je čuník jak vyšitej!

Vintage. Jo, jasně, můžeš se oháknout do suprmoderních funkčních hader, mít bágl do 7 kilo, ale ten požitek z toho, když si obuješ poctivé kožené boty, ohákneš se do vlny a bavlny, a vyrazíš na vandr s klasickým navoskovaným ruksakem je prostě k nezaplacení. Pěkně si ve stínu lesa rozděláš malý ohýnek, nebo z kapsy vytáhneš mosazný lihový vařič, přespíš pod plachtou v jehličí a ráno nikdo nepozná, žes tu byl... V tomhle retro stylu už dnes do lesa jde jenom málokdo, ale když vyrazíš s pokorou, tiše a mimo značené stezky, pár takových krásných bláznů ještě potkáš. Pro jednoho z nich, jsem udělal tuhle kudlu se střenkami z jutové micarty a bolstry z mosazi. Ocel je 19 356, pojistka sovinecká. Celkem 262 mm, čepel 120 mm, takže žádný drobeček, chleba se nezalekne, ale i hrubší práci zvládne.
Kdybyste měli pocit, že je v tom skrytá reklama, tak žádné strachy, není skrytá: Bushcraftshop.cz
Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Tenhle je fakt skvělej! A líbí se mi ten kroužek na pojistce. A vůbec, celý se mi to moc líbí. Taky nechodím pod sedm kilo

Rustikálna záležitosť a pritom v novodobom kabáte.

Na tý druhý fotce, jak tam chudák leží, voko zavřený, už chybí jen zálomek v hubě ..¨
Moc pěkný kousky jsou tu zase k vidění ! A ten druhej, moc se mi líbí. Hned jsem si říkal, že muselo pár pytlů do medu na hradě tak před dvě stě lety spadnout ... A kdo jinej by je tak
pěkně využil, žejo. A náhradník, ten se taky velmi vyved. Pěkný pokoukání.

Hejkale nádhera‼️a super velikost

Reminiscence. Čas od času je fajn vrátit se v čase ke starým příběhům. Někdy to naskočí jen tak samo, když mám v ruce novou kudlu, která se něčím podobá nějaké jiné z dřívějška. Už je to docela dávno, kdy mě hodně bavily tyhle sedlácké nožíky bez pojistky. Bývaly to moje první zavíráky. Tentokrát jsem to o něco posunul, udělal to zase trochu jinak, ale pořád je v tom cítit ten návrat časů minulých. Tentokrát ocel 19 356, nerezové příložky, nějaké exotické dřevo (možná grenadil) mezikus z micarty. Celkem 217 mm, čepel 98 mm.Lehký nožík do kapsy na svačinu, nebo houby.

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Nádhera díky ti Filipe !!

Leoner vložil tyto přílohy:

Dák za fotku Leonere. Na téhle ruce vypadá jako docela veliký. :)

Buřtik. Takový krátký, buclatý a zároveň do kapsy placatý tvar. Hrozně mě baví kombinace dubu (ze stejného máme doma stůl) a svářkové oceli po kamarádovi. No a tenhle tvar si o to vyloženě říkal. Ten dub bude postupně tmavnout až možná časem zčerná. Mám ho doma na kuchyňském noži a žije si vlastním životem... Ocel jako obvykle 19 356, příložky nerez. Celkem 207 mm, čepel 89 mm.

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Rusák Modrák. Vlastně nevim proč, ale tuhle jasnou přímou modrou barvu nějak moc nemám rád. Proto je to asi první modrý nůž co jsem kdy dělal (jeden byl šedomodrý). Možná je to tím, že mi ta modrá moc připomíná ty nejobyčejnější monterky. No a když monterky, tak proč to nepojmout trochu dílensky. K tomu se náramně hodí materiál z ložiska mojí ruské buchanky, která je jak jinak, zase (nebo ještě furt) v servise. Na docela tenké čepeli z jednoho dvouřadého ložiska převodovky ještě zbytky drážky, ve které běhaly kuličky. A tak se mi to tam líbilo, že jsem to tam nechal. Hodilo to hezký hamon. Dvanáctka klíč tentokrát z pružiny východoněmeckého trabanta je důležitý k tomu, že se jím dá rozebrat na UAZe celá převodovka, ale taky s tím klidně otevřete pivo, nebo utáhnete šroubek. Rozhodně je to frajeřinka. No a modrá G10 se mi tu válela už dlouho, tak jsem si řekl, že dneska je pěkně, dneska by to šlo... Celkem má 205 mm, čepel 92 mm. Takže takový plnohodnotný kapesní celkem plochý zavírák.
A to nejlepší navrch: Nůž je bez majitele, takže jestli mi chcete pomoct vyplatit mou káru ze servisu, pište si o cenu e-mailem.

K prodeji

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

tyjo, člověk se chvíli fláká na dovolené, a hned se sem nasype taková spousta pěknějch nožů .... Se mi nejvíc líbí ta pseudosovinecká sedlácká, hranatá ... hezké dny za kopce !

Lesa král
Zas jeden zápis po dlouhý době - jenže ani nevím kolikátýho je, natož jakej den. Ani letopočet bych už nesesmolil. Tohle už nikdo neví hodně dlouho. Ale co, aspoň člověk nevidí, jak to rychle letí. Dnes se už stejně jen řeší, kdy skončí zima a kdy zase začne. Čas mezi tím je vyplněnej horečnatým spěchem a prací, aby se lidi na tu následující zimu dobře připravili a v klidu jí přečkali. Takže není čas ani chuť zkoumat, proč jsou teď ty zimy tak tuhý. A že to je až zvláštní a fakt divný, jak se za poslední roky zimní počasí tolik zhoršilo.
No, ale teď si tady na kraji lesa jen tak sedím v trávě, nechávám běžet myšlenky nazdařbůh, píšu si do notýsku a je mi vlastně moc fajn. Teď. Pro tuhle chvíli. Ale i tak to stojí za to. Tohle mi prostě sedí víc, než se s klukama večer u táboráku zlejt jak Dán. Teda, ne že by to taky někdy nebylo třeba... Za předpokladu, že je co pít a ideálně, že je na tom ohni i co péct. A to je taky důvod, proč jsem dnes tady. Už je to dlouho, co jsme si s klukama udělali pořádnej večer s kusem zvěřiny na rožni a flaškou něčeho ostrýho k tomu. A taky jsem vlastně vždycky moc rád, když vidím celou naší partu pohromadě. I s Dimou, Poděsem a tím jeho čoklem blbým, jak mu vždycky s takovým laskavým podtónem v hlase říká. Občas se k nám přidá i ta naše Maruška, ale většinou až když si k nám jde sednout i Háčko. Na toho se vždycky každej těší. On toho přes den fakt moc nenamluví. Ale někdy, takhle večer u ohně, po pár hltech něčeho na zahřátí, to z něj občas vypadne příběh z těch starejch časů. A to pak všichni sedí jak přibitý, a ani nedejchaj. Je roztomilý, jak v tu chvíli kluci vypadaj, že by se lekli i černýho kafe.Tak takový večery u ohně, ty mám rád.
Tohle místo sem objevil už loni. Je to velká louka, kterou z většiny lemuje hustej les, a už i na ní začíná vyrůstat uchycenej nálet. Příroda si to svoje stejně vždycky vezme zpět. Pokaždý a spolehlivě. No, a směrem dolů, od hor, se v dálce ční zdi hradu.
Zvěře sice rok od roku ubejvá, ale sem se občas ještě nějakej ten kus zatoulá. Ať srnčí, nebo divočáci. Na ty mám obzvlášť spadýno. Taky sem proto na zakrmení občas pohodím pár zbytků z kuchyně. Když teda Maruška má a dá. A když se zadaří, to je pak takovej divočák na rožni pro všechny vítaný zpestření naší hradní stravy. Za možnost získat od Uničovských výměnou plodiny a maso, sem tam mlíko, jsme rádi, ale přece jen to občas bejvá dost jednotvárný. A to tam teď dole, v Uničově, máme sakra protekci! Ale o tom až jindy. Teď si chci psát o tomhle vydařeným dnešku, kterej si pak aspoň můžu připomenout až bude hůř. Ještě jsem si vzpomněl, že někdy výjimečně dostaneme z Uničova med. Kromě slazení různých kaší si ho Háčko strašně rád dává do těch jeho čajíků, kterým jsem, mimochodem, už i já začal přicházet na chuť. A nechtějte slyšet, co všechno se tehdy na svojí adresu od Háčka dozvěděl Dima, kterej nesměle nadhodil, že by se prej z toho medu dal vyrobit, cituju - chutný a lahodný mok. Spíš to vypadalo na Háčkův amok. Tenkrát si to Dimoušek za klobouk fakt nedal. No, aspoň byla ten den ňáká sranda. A všichni pochopili, že přes Háčkův med, cesta k medovině nepovede.
Jak si to tady tak sepisuju a různě vzpomínám, chvílema myslím na všechno a pak zase na nic, les si šumí, do toho se ozve ptáček, v ten moment to aspoň na chvíli vypadá, že je všechno na světě vlastně úplně v pořádku.
Přerušil jsem to moje rozjímání, že dám sváču. Maruška mi zase něco strčila do batohu na zub. Je to takový naše zlatíčko. Akorát jednou, to se jí to trochu nepovedlo. Zas mi tehdy chtěla udělat radost a šoupla mi do báglu dva krajíce chleba s máslem. Což o to, radost jsem měl, akorát ty zásobníky do dragunova a sučky, celý zapatlaný od másla a drobků, ty mě tehdy až tak úplně nepotěšily. Teda, vlastně mně z toho málem trefil šlak. Srdce jsem s to ale neměl, abych jí to byl byť jen řekl, natož vynadal.
Druhej den po příchodu, sem mlčky, se skřípěním zubů vyklepával bágl od drobků, vedle na ometeným šutru dlažby nádvoří rozložený, rozebraný, a už vyčištěný zásobníky a střelivo co v nich bylo. Byl to docela voser. No a aby toho nebylo málo, nenachomejtnul se k tomu Háčko? Nachomejtnul! A s tím jeho úsměvem, že prej, co to dělám? Jako by nevěděl, ten lump stará. Tak mu to vyprávím a vidím, že mu koutky pusy cukaj až někam k Těchanovu. Samozřejmě je mi jasný, že si to musím takhle hezky vyžrat až do dna. Ale co, člověk, aby si mohl dělat legraci z ostatních, musí si jí umět udělat ze sebe.
Zase na chvíli přestávám psát. Slunce se už kloní k obzoru, ptáci utichají a začíná bejt pozorno. Ale na zvěř je ještě pořád brzo. Jestli vůbec něco přijde. Vždyť to znáte. Jít na lov, to je párkrát nic a jednou možná.
Když jsem to tehdy Háčkovi dovyprávěl, tak si mlčky chvilku užíval tu mojí patálii, a pak se bezelstně, že by mu to byl jeden věřil, ptá, proč si teda dávám zásobníky dohromady se svačinou? Jako by nevěděl, že kromě velkýho báglu na dlouhý štreky, kterej jsem měl naposledy na zádech když jsme poprvé dorazili na hrad, mám už jen takovej docela chatrnej třídeňák. Je to vlastně pytel z celtoviny s popruhama a nahoře, na zdrh provázek. Nic míň, ale rozhodně ani nic víc. Ale na to, abych se do něj sbalil na pár dní na patrolu po lesích okolo hradu, vždycky stačil.
Asi za tejden po tý záležitosti, kdy se chtěly kamarádit moje zásobníky se sváčou, za mnou přišel Háčko. Zrovna sem si pucoval sučku, který sme s Dimou dopoledne trochu vymetli pavouky z laufu na naší provizorní střelnici. Vždycky mi říká, jak se mu líbí. Tak zvednu oči, jako že co je, a koukám, drží v ruce ňákej balík. Zas mu ve tváři hraje ten jeho úsměv a ptá se mně , jestli mám už čistý zásobníky. Přikejvnu a čekám, co z něj zase vyleze za bejkárnu. Ale on mi jen podá ten balík s tím, že ať ten starej hadr vyhodím a začnu nosit tohle. Sotva mi to dopověděl, už zas žene do dílny, klukům nabrousit pár nožů. Jak už asi tušíte, jo, byl to do role sbalenej batoh z povoskovaný celtoviny. Ale sakra pevný celtoviny, to vám povím. Pár kapes zvenku, nějaký i uvnitř v hlavním prostoru, k tomu kožený oka na uchycení dalších věcí zvenčí. Pevný, na omak příjemný popruhy. Prostě paráda. S tím se musel Háčko po večerech sakra ohánět a píchat jehlou, než to ušil. A to mu s tím určitě pomáhala i Maruška. Tak ještě než mi stihne zmizet z nádvoří, volám za ním, že mu děkuju. A už mi v hlavě šrotuje, čím bych mu to oplatil. Snad mně něco časem napadne. Každopádně, přendal jsem si věci ze starýho báglu do novýho, jasně, zásobníky hezky pohromadě do jedný kapsy, a bylo. Tak jsem dneska tady a pochopitelně ho mám sebou. Vypadá, že je ještě vychytanější než ten Poděsův, co dostal od kluků k narozeninám. A hlavně, tenhle asi jen tak nepromokne.
Najednou za mnou v lese něco zapraskalo. Ztuhnu v pohybu a ani nedejchám. Podle toho, jak se vlní tráva přede mnou, mám snad i dobrej vítr. To by jinak bylo po ptákách. Teda, po zvěřině. Praskání ustalo, ale pořád napínám sluch a čekám, co bude dál. Tohle není jen tak. Najednou se z druhý strany začíná ozývat srnčí. Už vím která bije. Prasata jdou. A taky že jo. Z druhý strany to začalo lámat, dusat, a už se ze stěny lesa hrne ven rudl prasat. Asi už, ke svý smůle, nevydrželi vůni těch šlupek z brambor, co sem jim tam naservíroval. Jenže tý bachyni, co je vodí, se něco nezdá a odbíhá s ostatníma dál do louky. Ještě okamžik a zmizí mi za tím náletem. Kašlu na to, risknu to. Na ránu z volný ruky to je trochu dál i na mně, ale co. Přece je nenechám odejít bez rány. Plynulým pohybem vyměním notýsek a tužku za dragunova, moc nekoumám, prvnímu divočákovi co mi vejde do optiky to posadím na komoru, bo neni čas na frajeřinky s ránou na hlavu pi.o, a pohladím prstem spoušť. V rameni ucítím zpětnej ráz. Údolím pode mnou se rozléhá ozvěna výstřelu. Prase ani nehlesne, jen mi zmizí z puškohledu. To je dobrý znamení. Ostatní berou čáru pryč. No vida, říkám si v duchu, a pak že nejsou. Nechám tomu pár minut a dokud je ještě světlo, jdu pro úlovek. Je to dobrej kus, kterýmu to na rožni bude určitě moc slušet. Kluci budou mít radost. Akorát já mám teď trochu naspěch. Musím ho do tmy stihnout vyvrhnout, zapřáhnout sám sebe do úvazku a hurá k hradu. Vytahuju z batohu ten festovnej zavírák, Sedmu, jak mu říkám, a dávám se do práce.
Druhej den už je zvěřina vyvěšená ve sklepě, kluci mají za úkol připravit dřevo na oheň a Maruška míchá nějakou bylinkovou marinádu na maso. Já jdu za Háčkem do dílny, jestli by mi trochu nepoladil ostří na noži. Přece jen jsem mu dal trochu na frak. Vyvrhnout divočáka je vždycky pro kudlu docela zápřah. Když jsem tam s ním v dílně, dáváme se do řeči. O čem jiným, než o kudlách. A Háčko mi vypráví, že prej Dima, když si chce z někoho vystřelit, dá mu otevřít ten jeho, v OTéčku nalezenej, zavírák. A leckdo s tím má kvůli fakt silný pružině problém a pak je vděčným terčem různých fórků ostatních kluků. Dima se teď prej naparuje, že má z celý party nejsilnější péro.
Nedalo mi to a Dimu sem si odchytil s tím, že bych se rád ještě jednou kouknul na tu jeho kudlu. A opravdu. Pero silný jako kráva. Měl jsem co dělat. Sice jsem na sobě nedal nic znát, ale bylo to tak tak. To ten můj, Sedma, ten chodí jako po másle. Taky aby ne, když má tu vychytanou Háčkovo pojistku. Dimův zavírák je jen takovej sprostej železňák, ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Ale je fakt, že když sme je dali vedle sebe, bylo to jako položit Falcona vedle sučky. A to sem si myslel jak nemám velkej zavírák. To mi ještě Háčko před časem dokonce naťuknul, že jednou ubouchal něco ale fakt velkýho mezi zavírákama...
Ten den to nakonec nebylo jen nabroušení na počkání, protože si Háčko usmyslel, že kudle věnuje péče trochu víc. Když jsem za ním přišel druhej den, tak se mně ptá, jestli sem s ním vyvrhoval to prase. A že prej proč. Tak sem mu vysvětlil, že to je nejfortelnější kudla co mám. Osmu bych na to nebral, ta má svoje místo v botě a nůž od něj darovanej, mně jako parťákovi v jeho 3BANTu, ten by si to taky nezasloužil. Kouknul na mně, asi jestli to myslím vážně, pokejval hlavou a pak se začal přehrabovat pod ponkem. Čekám co z něj vyleze, ale on si jen něco bručí pod fousy. Že to tam někde přece sakra pro mě má odložený. Teda, jestli mu dobře rozumím, protože má hlavu vraženou pod ponkem. Nevím která tluče, tak jen stojím a koukám co bude dál. Pak se narovnal zpátky a ten jeho věčně umouněnej obličej od šmíru jen září. Že má pro mně už delší dobu schovanej kus tý skvělý oceli, ze který dřív bouchal ty svoje zavíráky. A že by z toho vyšlo i na pevnou kudlu. Ta že se mi určitě hodí. No, ten kus rezavýho plocháče, co mi s ním mával před očima, mně v tu chvíli úplně nenadchnul, ale když jsem viděl tu jeho radost, neměl jsem chuť mu jí svýma pochybama kazit. A vlastně taky proč. Vždyť moc dobře vím, že Háčko uplete i z hovna bič. A tak uběhlo pár dní, asi, možná i víc, a najednou na mně Háčko volá z dílny. Zrovna sem s Dimou něco řešil okolo pušek. Bylo zajímavý, jak ho žádná klika moc nebere, ani ten můj Falcon, ale když zahlídnul kalacha, hned mu oči zasvítily. Ono se ne nadarmo říká, že s čím začneš střílet, u toho už zůstaneš. A podle všeho, Dima měl ákáčko už jako malej v kočárku. Tak jsem ho tam nechal a šel za Háčkem do dílny. A ten, sotva sem vešel, hned mi ve dveřích vrazil do ruky kožený pouzdro a v něm pevnou kudlu. Že prej jich asi už moc, jestli vůbec, neudělá, protože tenhle výbornej matroš mu už došel. Ale až zase střelím ňákýho čuníka, ať si prej neprasím zavíráky a koukám pořádně zapřáhnout tuhle kudlu. Že je to Lesa Král. A já opět jenom čubrněl, co z toho rezavýho kusu železa vyčaroval. Věděl, že mám rád pohodlnou delší rukojeť. Byla. Že mám rád silnější čepel ve hřbetu. Byla. Že nemám rád moc tenký špičky čepele, co se vlní v průvanu. Nebyla. A pouzdro? Jedna báseň. Prostě poctivej kus kůže, do kterýho zasuneš kudlu beze strachu, že si špičku vrazíš do řitě. Tak ten nůž beru do ruky, rukojeť z ohlazenýho dubu mi snad sama vklouzla do dlaně, čepel se mírně sklání dolů, vyvážená lehce na špic, přesně tak, jak to mám rád. Tak mu to taky hned říkám, že to vypadá, jak kdyby tu kudlu dělal pro mně. Že to bude paráda jsem věděl, ale že taková...
Když se do sytosti s nožem pokochám, šáhnu za dveře, kam sem si odložil batoh. A povídám Háčkovi, že ani nevím jak mu poděkovat. I když vím, že on ví. Ale ještě než stihne mávnout rukou, jak to vždy v rozpacích dělá, rychle vyndavám flašku pálenky, co sem pro něj vypáčil z jednoho sedláka tam dole. A je vidět, že sem se mu trefil do chutě. Ale když přišla na řadu velká sklenice medu, to už fakt jen zářil. Po ní vyndavám trumf nejvyšší. Totiž, krabici pravýho černýho čaje. A to bylo radosti! Tehdy, po tý jeho akci s batohem pro mně, sem totiž začal úporně přemejšlet, jak mu to oplatit, a náhodou si vzpomněl, že dole, kousek od Uničova, žije na malým statku jeden sedlák. A ten, jak mi povídali jeho sousedi, zná někoho, kdo umí sehnat leccos zajímavýho od jídla a různých pochutin. Takže slovo dalo slovo a já se teď můžu dívat na to, jak Háčko, v jedný ruce sklenici medu, v druhý krabici čaje, radostí křepčí po dílně. Tak takhle to tenkrát dopadlo s mojí pevnou kudlou do nepohody od Háčka.

Tak jo, mám med a čaj! OPRAVDICKEJ ČAJ! To už bych si skoro troufl říct, že svět je zase v pořádku. No jasně, všichni víme, že v pořádku není a asi dlouho nebude. ale tyhle malé radosti dělají tu bídu snesitelnější. Dalším střípkem mozaiky do toho je i to, že jsem se na hradě hezky zabydlel v dobře vybavené sklepní dílně, kam mne skoro nikdo nechodí otravovat. Daří se mi tvořit z toho mála co se dá sehnat věci, které jsou k užitku. Samozřejmě mě nejvíc baví dělat se železem a tak jsem Dimovi pomáhal dát do kupy to OTečko co tu furt strašilo před hradem. byla to vlastně prima výhrůžka pro kohokoliv, kdo by se sem chtěl snad dobývat a že se podivných existencí kolem toulá pořád fůra. Bylo to až dojemné vidět, jakou z té mašiny má Dima radost, když na ní poladil co se dalo. O to smutnější je ta věc, že se jí musel vzdát. Je to sice něco, co znamená obrovský majetek, ale s tím je spojená i nenažranost té obludy. Nafty je fakt málo a když už nějakou máme, tak dává smysl ji nalít do generátoru abychom roztočili elektrocentrálu co tady v dílně taky zbyla. No a proto jsme se téměř jednomyslně rozhodli, že když máme funkční tuhle obludu a k tomu i trojkolu, tak bude lepší se jí zbavit a vyměnit ji za nějaké palivo. Nakonec se ukázalo, že hodně paliva.
To bylo tak: Po té co jsme se usnesli o tom, že to OTečko neuživíme a rozebrat ho na železo je blbost, tak jsme během jedné tipuju tak únorové oblevy do té obludy nasedli, na hradě jsme nechali hlídkovat Medvěda Poděsa a pár dalších a s Karlem a Dimou, dobře ozbrojení jsme se vydali dolů kolem Uničova až do Medlova. Medlov je totiž v tuhle chvíli fakt zajímavé místo. Kdysi tam byla obrovská skládka odpadků a z té se krátce po tom průseru stal opravdový poklad.
Vládcem skládky a ropným magnátem se tam stal jednookej přihrblej Chemik. Prej kdysi nějakej doktor na VŠCHT a ten přišel s tím, že všechen ten plast, co tam v té hromadě leží dokáže pyrolýzou rozložit na naftu nebo benzín a při tom si ještě topit plynem, která ta jeho kolona produkuje. No prostě koumák, co chytil příležitost za pačesy a dokázal se obklopit partou všehoschopnejch pistolníků, kteří ho chrání a najal si bandu makáčů, co mu tam za žvanec a střechu nad hlavou kopou v tom bordelu a přikládají plasty do kotle....No smrad je tam teda děsnej, to by jeden zdechl.
No ale právě proto, že o tomhle týpkovi se ví široko daleko, tak jsme se za ním vydali tím OTečkem. Museli jsme teda cestou ještě vykšeftovat kus bílýho lajntuchu, aby to nevypadalo, že tu jeho skládku jedeme přepadnout. Když nás kousek odtud zastavili ti jeho ozbrojenci, bylo to ze začátku dost nervózní vyjednávání, než pochopili co chcem a za Chemikem nás pustili. Usazenej v koženým křesle, s doutníkem a kurvama kolem vypadal jak drogovej dýler ze špatnýho filmu. Ale nakonec se ukázalo, že je to docela chytrej chlap a dá se s ním jednat. Vyměnili jsme s ním to OTečko za spoustu nafty i benzínu v postupných splátkách a k tomu jsme ještě vzali starou dodávku, abychom tu první várku měli čím odvézt nahoru. Myslím že supr kšeft, spokojení jsme byli všichni a hlavně jsme tam navázali celkem přátelské vztahy. Teď už tuším, kde ten Karel vyčaroval ten med i čaj...
Každopádně jsem rád, že jsem z té výpravy zpátky nahoře a můžu si zalézt do dílny. Jednou z věcí co tu byla v mastných hadrách schovaná, byl i šicí stroj. Nedalo mi to a jak jsem si s ním zkoušel hrát. Proto i ten batoh pro Karla. Nešlo se na to dívat, s jakou nuzotou na hřbetě chodí. Vzpomněl jsem si, že kdysi s prima báglama obchodoval jeden týpek od Šumperka a ten ty bágly z festovní celtoviny voskoval. Tak jsem to zkusil taky a ono to fakt dopadlo parádně. Kdyby mě to bavilo šít častěji, asi by se s tím taky dalo kšeftovat. Ale železo mě baví víc, u toho zůstanu. Jako třeba ta poslední kudla. To byla taková paráda si na to zase po těch letech sáhnout. Vědět to že za něj dostanu čaj, dám si ještě víc záležet.
S čajem je to potíž, sice umím nasbírat spoustu zajímavých kytek, namíchat z toho moc dobré čaje, S Maruškou o tom vedeme dlouhé debaty a ladíme směsi, ale tein v tom není a to je to smutné. Dokonce když fermentuju malinové listí a pak z toho dělám čaj, tak mi to připomíná jarní sklizeň Darjeelingu... Jé co já bych dal za víc pravého čaje... Ale třeba při při příští cestě za Chemikem pro palivo zase něco koupím. Třeba za kudlu.

S futrem jsem se mořil docela dlouho, ale chtěl jsem ho udělat ze staré transmise co mi běhala na bucharu a doplnil jsem to kůží co mi zůstala po kamarádovi... Nečekal jsem, že mi to bude tak trvat. Pořádný lesní kuchyňák pro někoho, kdo se rád toulá lesem. Vydrží i štípat polena a jinou hrubou práci. Na střenkách má dub co z něj máme doma stůl, ocel je jak už jsem psal ta stará várka EZH special. Celkem má 250 mm, čepel 134 mm rukojeť pohodlná necelých 12 cm.

Texty Karel a já. :)

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

A už se taky pochlubíš s nějakou knížkou?????

Časem asi jo, ale to bude třeba prve ten seriál završit...

Pívrtka. Pivinná výbava na letní grilovačky. Budeš za frajera, když jedním nástrojem dokážeš otevřít každou láhev. Aby při otvírání piva netlačila vývrtka v ruce, nezapomeň si na ní vždycky nechat ten poslední špunt od vína...
Chceš to? Piš si o cenu.

K prodeji

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Na FB to vypadá, že tenhle univerzální klíč ke štěstí lidi baví, takže jsem jich musel udělat víc. Takže pokud byste po pívrtce zatoužili, pište si o cenu, zatím mě to baví. (Jak mě to přestane bavit, tak je zdražím. )

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Máš PM

Hledač. Najít tu správnou kudlu do kapsy, je fakt cesta a dlouhé roky. Jdeš si tak životem a najednou máš pocit, že nejlepší jsou štíhlé čepele francouzských laguiolek, a tak se Ti hned jedna octne v kapse. Jenže Ti na ní něco nesedí, má moc slabé pero, ne úplně dobrou ocel a vlastně by to chtělo spíš něco trochu masivnějšího co zvládne i hrubší práci... Najdeš teda fakt pěknou kudlu třeba od Jense Ansø a je to fakt prda. Všechno hezky sedí, moderní materiály, nic co by se dalo vylepšit, a nebo vlastně možná tady trochu hranku zaoblit, tuhle cosi doleštit... A jo, je to skoro ono, jenže se s tím blbě maže máslo, chtělo by to něco buclatějšího, s čepelí víc do obloučku... Najdeš, chvíli Tě to baví, ale je to kudla z továrny, takže tam chybí takový ten šmrnc něčeho osobního, co nikdo jiný nemá, co bude sedět Tvojí duši a zároveň to nese i kus duše toho, kdo tu kudlu udělal... Jo, jasně, najdeš u nás nožíře jejichž kudly mají duši. Nějakou si koupíš, pak ji s někým vyměníš za něco jiného, časem se Ti vrátí, protože se Ti po ní stýskalo, mezi tím dostaneš dárkem jinou a už to začínají být věci s příběhem. Ale pořád Tě tam někde hlodá červík, že bys chtěl kudlu s duší, ale z moderního materiálu. S tvarem, který vlastně obsahuje všechny, co se Ti dodnes líbily a byly to i ty tenké, i ty tlusté, krátké i dlouhé... Prostě ale tak akorát, aby to sedlo do ruky, bylo to něco co jiný nemá, prostě spousta protichůdných přání v jednom.
A já tohle mám dělat? Proč zrovna já? Protože umím sepříst všechna ta vlákna přání do jednoho lana, nebo proto, že i ty příběhy kolem mě baví a zajímají? Jo, asi to budu umět, ale stejně to nakonec bude mít nějaké dokonalosti... A taky si počkáš až mne múzy políbí, až hvězdy budou správně stát, až se mi bude chtít trápit se s titanem... No ale nakonec ses dočkal. Všechno se to sešlo, ještě cestou jsem některé detaily ladil a měnil, takže stejně jako Ty i já jsem překvapen výsledkem. A co ty nedokonalosti? Tak třeba až na hotovém noži se ukázalo, že je čepel křivá. Bál jsem se to srovnat, ale jak říkal Buddy Weston, však co, je to ze železa, prostě do toho praštíš a je to. Takže nakonec ten můj poslední zásah kladivem byl se vzpomínkou na tohohle velkého nožíře. Můžeš jít světem dál a s tímhle deep purple titaňákem vyhlížet zase nové příběhy.
Rozměry nevím, čepel má necelých 9 cm, ručka je z titanu s povrchem stonewash a tmavě fialovou oxidací. Pero z trabanta hezky klape.

Prodáno příteli.

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Pivotvírák. Jak bylo to hrozné vedro, člověk často pomyslí na vychlazené pivo. Jasně, svět se skládá z otvíráků na pivo, ale proč nemít v kapse nějaký sofistikovanější. Tak ze zbytku EZH special, kousků G10 a nerez plechu vznikla tahle dvoubarevná hračka. Primárně je to spíš ten otvírák na pivo, ale čepelku na nakrojení špekáčku, nebo porcování stejku to taky má. Je to malé, bez pojistky, ale hrozně prima hračka do kapsy letních šortek... Celkem 170 mm, čepel 76 mm s ostřím 65 mm. zavřený otvírák na pivo má 111 mm.

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

... A pívrtky jedu furt...

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

............... pívrtka je super, čekal jsem menší, ale paráda.....díky díky.....
Krásné příjemné léto....
PRC

PRC vložil tyto přílohy: