Parádní dýka!

Takhle nějak si představuju dýku v tom pravém slova smyslu - úzká ostrá čepel, funkční záštita, žádný kudrlinky... Prostě paráda. A co mně fakt dostalo, je to obšití rukojeti! Skvělý!

Souhlas s Karlem, dokonalej pracovní nástroj ...

Jo pracovní... Ale tuhle práci bych dělat nechtěl. :) :)

Lesa Duch

Velkou chybu dělal ten, kdo Poděsa podceňoval skrz to jak vypadá. Ten kluk měl totiž v sobě něco, co sem v týhle době u nikoho jinýho sakra dlouho neviděl. Až u Dimy. Ale na jeho duši čas napsal příběh ještě trochu jinej než u Poděsa. Víc syrovej a ještě tvrdší. Tvrdší než ostří Háčkovo kudly. Možná to bylo tím, odkud pocházel a co si tam prožil. Nevím. Ale oba ty kluky jsem si oblíbil, a tak už to zůstalo. Jen u Poděsa si nešlo nevšimnout, jak vždycky roztál, když byl o samotě s tím svým čoklem blbým, jak mu tak mile říkal. Jenže, co by od každýho jinýho znělo jako nadávka, od Poděsa to bylo s takovým láskyplným podtónem, že každej hned věděl, jak ty dva na tom jsou. Prostě nerozlučná dvojka skvělých parťáků.
Sedím v lese na starým vyvráceným smrku a zas jednou nechávám myšlenky běžet nazdařbůh. Akorát, že teď k tomu rukou nepřítomně hladím tu chytrou psí hlavu, z který na mně upřeně hledí oči nad tím nejroztomilejším bílým čumáčkem, co jsem kdy viděl. Tohle je teď můj novej parťák Kedy. Je to necelej rok, co jsme byli s Háčkem zase jednou něco směnit dole v Uničově. Ten sedlák asi poznal, že smlouvání není zrovna moje silná disciplína, na to byla mimochodem expert naše Maruška, a tak, že prej, když se dohodneme, přihodí ještě pěkný štěně. Když jsem tu chlupatou kuličku uviděl, tak jsem okamžitě věděl, že jestli ten den někdo udělal zatraceně dobrej obchod, byl jsem to já. Sotva jsem vzal tu černobílou chundelatou kouli do náruče, hned mi teplým měkkým jazykem olízal celej obličej, a bylo rozhodnuto. Odteď už nebudu chodit na patrolu kolem hradu sám. A ani na hlídce ve věži nebude nuda.
Všichni z mojí party si Kedyho rázem oblíbili, a kolikrát s nima blbnul tak, až by jeden skoro žárlil. A pořád si nás všechny hlídal, jestli mu z toho jeho "stáda" někdo neschází. Asi to je tím jeho původem, že prej to dřív byli psi k ovcím, nebo co. Víc jsem se od toho sedláka nedozvěděl. Ale co, dyť je to jedno. Hlavně, že mám takovýho skvělýho parťáka. A chytrýho. Někdy si říkám, že snad rozumí všemu co mu povídám.
Hezký dopoledne se přehouplo do ještě hezčího poledne, který se ohlásilo hladovým škrundáním v břiše. I Kedy po mně netrpělivě pokukuje, jako že, kdy už vyndám nějakou dobrotu z báglu. Furt tahám ten od Háčka. Jen to už dávno není žádná funglovka, ale hezky onošená součást výstroje. Ale látka i šití drží, a já si pokaždý, když ho beru do ruky, říkám, jak festovně ho Háčko spíchnul.
A Maruška opět nezklamala. V batohu je pořádnej kus pečeně, k ní ten její výbornej chleba a na závěr, ještě v režným hadříku zabalená buchta z tý rebarbory, co nám roste u hradební zdi.
Už mám ruku v kapse, že vyndám zavírák, abych nás s Kedym podělil o ten fajnovej gáblík, když v tom se zarazím. Přece si tu kudlu nebudu patlat od mastný pečeně a pak od sladký buchty, když mám s sebou ten novej nůž! Háčko mi ho udělal někdy nedlouho po Novým roce. Ale neptejte se v kterým, protože já fakt nevím. Už to asi ani nikdo od toho průseru nepočítá. Prostě, někdy po Novým roce mi ho tím jeho úsporným způsobem podal a ještě úsporněji okomentoval, něco jako, že vánoce a tak. A prostě, tady máš nožík. A prej, když jsi v tom lese tak často, tak tady máš Lesa Ducha. No, bylo vidět, že už mně dobře zná, protože já v tom lese jsem fakt moc rád. Akorát - prej nožík. Pořádná pevná kudla to byla! Jen v jeho ruce, z kovárny umouněný a velký jak lopata, se ta rukojeť s dubovýma střenkama skoro ztrácela. Když jsem jí vzal do ruky, tak už jen váha mi napovídala, že to bude něco extra. A taky že jo. Jestli je totiž Lesa Král od Háčka fortelnej nůž na všechno, včetně lovu, tak tenhle, ten teda taky, ale ještě ke všemu se s touhle kudlou bude moct i regulérně sekat. Ne jen jako z nouze ctnost, ale opravdu. Vzít tu kudlu do ruky, párkrát se rozmáchnout, a hnedle je dřevo na zátop. A i na další přikládání. Žádný, jen upidlikat pár třísek a hned kontrolovat špičku čepele, jestli je v pořádku. K tomu noži je i dobrý pouzdro, který se může dát na opasek. Ale já si ho vyvázal koženýma řemínkama z boku na ten můj bágl a tam ho už i nechal. Nepřekáží a přitom je hezky po ruce.
Ohledně tý kudly, to bylo tehdy totiž takhle. Jednou jsme s Háčkem zjistili, že už tý dobrý oceli na nože moc nemá. Docela se s ní zahejbalo, jak se furt dělaly ty kuchyňáky na výměnu. Hlavně do Uničova. Což o to, zájem byl velkej. Ale když jsme zjistili jakej je stav věci, udělali jsme spolu s Háčkem takovou gentlemanskou dohodu, že měnit budeme se sedlákama něco jinýho a tuhle výbornou ocel, tu si odložíme pro sebe. A tak z ní Háčko občas něco bouchnul pro mně, pro sebe, nebo někomu z kluků, ale jinak jsme tu dobrou ocel měli schovanou na horší časy, který samozřejmě přišly. Ale o tom zas někdy jindy. Musím si zase sehnat novej zápisník, už mi dochází listy a zrovna tyhle věci se teď blbě shání.

Nojo, to bylo ještě tou dobou, kdy se do těch starejch zásob oceli dalo šáhnout. Ještě že jsem to tenkrát spolu s tou trojkolou uklidil na hrad do bezpečí. Byla tam toho tenkrát halda a taky jsem byl rád, že to tam na mě počkalo. Pořádnej sekáč ubouchat je pro mě spíš výjimka, protože s tou ocelí se snažím šetřit, ale tohle byla příležitost kterou jsem si prostě nechtěl nechat ujít. Lesa Duch se tak trochu kradmo říkalo mezi chlapama Karlovi, on se fakt kolikrát dokázal vynořit tak nečekaně odnikud, že se každej kdo to nečekal lekl. Taky se mu to jednou nevyplatilo. Sice všichni věděli, že když makám u brusky, nebo u výhně, tak mě nemají rušit. Jednak se můžu leknout a tu práci pokazit a taky proto, že se pak chovám trochu neřízeně. No asi to není třeba moc rozpitvávat, vynořil se mi jednou takhle za zády když jsem vytahoval žhavé železo z výhně. No a jak jsem se lekl, už ta tyč letěla že ho vezme rovnou po čuni. No ale musí se nechat, že má sakra rychlý reakce. Uhnout nestihl, ale vykryl to předloktím. Myslim, že kosti to vydržely jen tak tak, ale ani rukáv ani kůže nevydržely to rozžhavený železo. Tak má teda od té doby na rukávu záplatu a na předloktí parádní jizvu od spáleniny. Strašně jsem ho prve dořval a až pak jsme léčili následky. Naštěstí to nezanechalo šrámy na našem přátelství ale jenom na té kůži. Takhle pohotově nereaguju skoro nikdy, ale ďábel tkví právě v tom "skoro".
Naštěstí Mářa stihla nadělat nějaké ty mastičky, takže se mu to celkem i obstojně hojilo jen to první střžení strupu moc hrdinsky nenesl. Jo, moc dobře vím, jak to bolí, prostě je to horší, než to žhavé železo na kůži. Ale kdyby se to nejpozději třetí den nesthlo ta spálenina, tak se to umí tak krásně zanítit, že už by to i na antibiotika bylo. A těch je prostě málo. No ale naše léčitelské pokusy zase jednou dopadly dobře, tak má jen hezkou památku. No a jako svého druhu omluvu i tu novou kudlu. Vždycky mě baví ta dětská radost v jeho očích. ,


První část pohádky Karlova, pak už to poznáte. Kudla vlastně už nevím jak velká, ale prostě velká a s kusem dubu co z něj máme doma stůl na střence...

Prodáno.

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Ahoj Hejkale, vše nejlepší k svátku!
PS: Povídka se moc hezky četla, a kudla skvěle sedí v ruce. Díky moc!

Pozdě sic, ale taky se přidávám s přáním. Kudla moc pěkná ! Asi ten stůl mohl být mnohem větší, když tak sleduju, jak se s těch zbytků rodí jedna kudla za druhou ...

Přání netřeba, to jméno jsem rituálně spálil již před 35 lety. Ale i tak dík

No a ten stůl už fakt větší být nemohl 200 x 130 cm znamená, že "podejte mi prosím solničku" je akce nejméně pro tři lidi. A vejde se jich kolem něj i tucet. Dvě 6 cm tlusté dubové fošny jsme ořezali co nejmíň to šlo.

Takže vlastně postel….
A tady jeden co dělá skvělý snídaně…..

Jardah vložil tyto přílohy:

Aha, takže když se u vás bouchne do stolu, tak ani nenadskočí Každopádně, hezké dny, tam za kopci.

To rozhodně nenadskočí. Ve čtyřech jsme nesli desku a teď i s nohama to z domu nikdo nevynese. Až se dům zboří, bezpečno bude jen pod stolem....


Kuchyňák.
Po té co jsme vyhrabali tu velikou knihovnu ze sklepa místního fotografa se z většiny lidí na hradě stali vášniví čtenáři. Je fakt, že slušnou knížku za dlouhé roky v ruce nedržel nikdo z nás, i když já jsem si s sebou celou tu dobu v batohu tahal svého Mistra a Markétku a je to na té knížce fakt dost znát. Tahleta kdysi luxusní knížka s ilustracemi od Borise Jirků mi čas od času dávala uniknout pryč z tvrdé reality. No ale teď je knížek kupa a jeden by je snad ani za život nepřečetl. Tak jsme si na hradě v jedné ne moc vlhké místnosti v patře jižního paláce zřídili knihovnu. Ona je to vlastně taková knihovna- ložnice, protože větší část osazenstva tam taky má své postele. No a teď je to docela prima a útulný prostor k odpočinku. Nejvíc mě překvapil Dima. Na to, že i když čeština není jeho rodný jazyk, tak mluví skvěle a hltá jednu knížku za druhou. Při jedné debatě o literatuře jsme se dostali k tomu, že jsem kdysi míval velkou Červenou knihu od Junga a to je zrovna věc, kterou bych chtěl mít znovu. Ale kde v tomhle světě kde vzácností je každá knížka sehnat zrovna tuhletu? Jako jo, je to vlastně taky mým nastavením, protože se prostě nechci vracet do svého domu, který jsem před lety opustil. Člověk prostě nechce jitřit staré rány a vidět místo svého srdce zničené a pobořené. Prostě i když tu dlím poblíž, tomu místu se vyhýbám. Už tak dost, že jsem na hradě. Ten mi ale nevadí, znal jsem ho rozbitý, opravený a teď zas rozbitý. a zrovna téhle ruině ten rozpad spíš sluší. Všichni tu moji potřebu nevracet se a nešťourat se v minulosti respektují, tak si ani nikdo netroufnul nadhodit, jestli v tom baráku přeci jenom něco nezůstalo. Došla na to řeč až právě s Dimou, když jsem se rozhovořil o té Červené knize. No a protože jsem ji tenkrát nechtěl a nemohl brát s sebou, tak jsem ji s několika jinými cennějšími věcmi dobře zabalil a šoupnul pod podlahu. Když se tohle Dima dozvěděl, nedal jinak, než že ji vydoluje a klobouk dolů, než se k ní prokutal, chodil tam asi 14 dní. Ani pomoct si nenechal, já jsem tam nechtěl, ostatní měli své práce dost a on to dělal ve volných chvílích. Nakonec ji přinesl v překvapivě dobrém stavu, vlhkost se k ní nedostala. Krom knížky a jiných drobností tam taky vyštrachal kuchyňskou kudlu. Tu co má střenky ze zbytku dubového stolu co byl doma (a vlastně tam pořád je), čepel tak akorát dlouhá na krajíc chleba i na kus masa, poměrně slabá, protože hrubou práci s kuchyňákem člověk nedělá, z oceli 19 356. No prostě tenkrát i dnes nůž co má v ruce ten nejpřirozenější tvar do kuchyně. Držet ho v ruce vyvolá spoustu vzpomínek, chuť na čersvý chleba a nebo čerstvě upečené maso s horou zeleniny... Některé vzpomínky jsou krásné, ale někdy to bolí, že spousta toho co bylo je pryč. No dobrá, se vzpomínkami a velkou Červenou knihou otvírá se přede mnou cesta do hlubin. Tohle nebude lehké, ale s Jungem to půjde. Vlastně se na to těším....
Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Skvělej "kuchyňák", co si poradí i při táboření, nebo někde na výpravě.

Finkojd. Mohl být luxusní, ale je buxusní. Dostal plnohodnotnou rukojeť z hradního stoletého buxusu a pro jistotu úchopu a kontrolu toho, kde máte ukazováček navíc oplet z konopné šňůry. Přední i zadní kování mosazné, celá montáž navlečená na trn, stažená matkou a nakonec roznýtovaná. Ocel 19 356 plochý klínový výbrus s fasetkou. Na rozdíl od klasických finek je to spíš větší nůž s rukojetí pohodlnou a dost dlouhou i pro větší ruku. Celkem 248 mm, čepel 112 mm. Pouzdro na opasek ze staré žíněnky. Pokud potřebujete parťáka do lesa, pište si e-mail o cenu.

K prodeji

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Ten buxus je prostě super a jasan na cestách….

Jardah vložil tyto přílohy:

Jasanovej lancknecht je super. :)

Sunnite vložil tyto přílohy:

Tyhle fotky z cest mě moc baví, díky za ně. Vždycky jako bych tam tak trochu mohl být s vámi... :)

Velký chlap. Někdy je potřeba udělat fakt pořádnou chlapskou kudlu, která se ve velké dlani neztratí a nebude tak vypadat jako dětská hračka. Tentokrát byla fakt výzva sehnat dost velké a rovné kusy paroží na střenky a to ještě tak, aby výsledek působil souměrně. Bolstry ze svářkové oceli, čepel 19 356. Celkem 222 mm, čepel 100 mm prostě docela velká kudla pro velkého kluka.

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Taxus baccata. Dřevo tisu používané v minulosti na luky má prostě parádní barvu i kresbu. Dělám s ním málokdy, protože tohle dýchat a ani mít na kůži fakt nechcete. Jediné co na tisu není jedovaté je ten míšek kolem semene a moc mě baví pohledy lidí když je z tisů ozobávám...Tahle kudla se sovineckou a čepelí z oceli 19 356 dostala nejen tisové střenky, ale i bolstry ze svářkové oceli. Má 95 mm, celkem má nůž 210 mm a váží 170 g, takže taková plnohodnotná ale ještě pořád kapesní kudla.

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Ta kombinace materiálů, tvarů a nápadů je prostě dokonalá

Zase jedna dobrá kudla, a to dřevo má hezkou kresbu.

Tis je veľmi málo známe,aj používané, drevo dnes.
A tiež ma hneď zaujalo úvodne.
Len na jeho vyniknutie treba lepšie fotky...