Tyhlety načisto kovaný čepele mají svoje velký kouzlo ... Koukám, že tentokrát sis kousek paroží nechal

Parohové vždy potešia.
A to bowie...

Čokoládový. Našel jsem ještě skoro poslední kousek pařeného buku co krásně voní po čokoládě. Tahle jednoduchá kudla si o něj přímo řekla a v kombinaci s bronzem mi to prostě přišlo super. Celkem to bylo cca 210 mm a ručka 100mm a čepel si dopočítejte. :)

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Jo, ten se mi líbí ...

Rustikálna jednoduchosť.

Lancknechtoid bílý. Trochu vylepšená současnější verze dle historické předlohy. Na rozdíl od předlohy ze 17. stol má masivnější čepel, silnější střenky, pohodlnější úchop a příložky z nerezi. Kování bronz, střenky jelení paroh, ocel 19 356 kalená jako obvykle parciálně. Celkem 196 mm, čepel 90 mm. Pokud si ho někdo nevyžádá dřív, tak bych ho chtěl vzít na výlet do Příbrami příští víkend. Ale pokud ho prostě potřebujete, pište si o cenu.

K prodeji

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Traper. Už dva dny se trmácíme lesem zpátky, a pořád nejsme ani v půli cesty. Ale aspoň, že není takový horko. Spíš je po těch letních vedrech, vyloženě příjemnej chládek. Takže ani ta zvěřina, kvůli který jsme vyrazili, se nekazí. Ještě to tak! Nějak se nám totiž ta vysoká stáhla dál do lesů, a v poslední době bylo čím dál těžší něco ulovit. Už i naše Maruška byla nervózní, z čeho že prej bude vařit. A že zrovna ta uměla vykouzlit parádní gáblík i z pár hrstí krup. Aspoň co v táboře říkali ti hradní starousedlíci. Tak sme se sbalili na víc dnů a vyrazili trochu dál do hor na lov. A měli sme docela kliku. Takže teď neseme zvěřinu porůznu v batohách nebo celý menší půlky jen tak přes rameno, jak se kdo cejtí. A s tou klikou to vlastně bylo tak, že spíš než že bysme měli kliku, měl ten týpek od party kluků co prej tehdy dorazili na hrad, hlavně dobrej nápad, totiž vzít s sebou místo nějakýho kropítka, tu svojí pušku. Byla taková delší, se zvláštní děravou pažbou, skrz kterou měl provlečenej hadrovej popruh, za kterej jí nosil většinou na zádech. No, a tenhle vlastně většinu tý vysoký tou puškou dostal. Zvěř byla pokaždý ňák daleko, že nemít na tý flintě puškohled, byli jsme s vědou v prdeli. Vlastně ne s vědou, ale se všema našima otřískanýma ákáčkama s pevnýma mířidlama. A to ještě zdaleka ne každej takovej kvér měl. Sice je spolehlivej, jak Maruška v kuchyni, ale na krátko. Na tu vysokou to prostě nebylo. K tomu furt ňák blbě fičelo, a my se kvůli špatnýmu větru k tý zvěři ne a ne dostat blíž jak na třista, čtyřista metrů. Tak to pak většinou úřadoval ten s tou flintou. Bylo zajímavý, že mu ani nikdo z tý jejich party do toho moc nekecal. Vlastně vůbec. Až pozdějc sem zjistil jak to tam mají. Já je ještě všechny pořádně neznám, protože jsem tam teprve chvíli. Dotrmácel jsem se k nim tehdy na ten jejich hrad polomrtvej hlady. Vono to taky byla docela štreka. Táhnul jsem se porůznu lesama od Jestřebí, a nebejt úplný náhody, tak sem je minul, a dost možná někde v lese hlady chcípnul. A proč v lese? Já sem prostě v lese rád. Pořád. A všimnul sem si, že i pár těch kluků z tý party to tak mají. I ten s tou přesnou flintou. To já prostě poznám. Vždycky to poznám. Podle toho jejich pohledu, když se do dálky zahledí k lesu. A taky, že i když se s ostaníma úplně normálně baví, tak jak je ale chvíle klidu, jdou si sednout aspoň někam na kraj lesa, kde je jim prostě líp. Zrovna takhle to mám já, a taky proto sem se z toho Jestřebí tak dlouho táhnul. Protože sem to bral jen těma lesama, co to šlo. Občas přes pole, ale to jen za soumraku. Chtěl sem sice v tý vybrakovaný vesnici zůstat co nejdýl, ale když už tam fakt nebylo co do huby a ty smečky divokejch psů, co jich je teď po kraji, začaly bejt dotěrný víc než zdrávo, sbalil sem sakypaky, kvér, a táhnul dál. A tak sem s nima tady. Ale proč o tom mluvím? Protože mně ti kluci prostě tehdy fakt hodně překvapili. Kór v dnešní posraný době, kdy lidí po sobě jdou i kvůli žvanci. Když sem tehdy jednoho krásnýho rána dorazil hladovej jak kudla do toho jejich tábora, nikdo z nich ani neceknul, a všichni na mně hezkou chvíli jen zírali. Až pozdějc mi ten s tou dobrou muškou pověděl, že byl na mně strašnej pohled. Byl sem prej tak hubenej, že by mně přeprala i ta jejich Maruška. A vůbec nevěděli co se mnou. Ale když sem trochu pokřál po tom všem jídle co mi tehdy snesli k ohni, a začal se shánět po nějakým otopu, co bych jim nanosil, abych neseděl u toho jejich ohně nadarmo, tak se jim to tak líbilo, jako že nejsem žádnej lempl, že prej, jestli nechci zůstat. Místo pro jednoho jako já se ještě najde. Po čase sem z různých řečí po večerech u ohně zjistil, že každej jeden z nich měl nějakej ten svůj příběh. Pokaždý jinej, ale v něčem vlastně všechny podobný. Asi to bylo tou mizernou dobou. Myslím. Takže tak. Jo, vlastně! Ještě jednou mně ti kluci, troufnu si říct, z naší party, překvapili. Oni dobře věděli, že já moc neřeším nějaký detaily ohledně výstroje. Že mi stačí to co mám ve svým odrbaným báglu, můj dobře vyčištěnej starej kvér, ale hlavně, aby bylo co do huby. Vždycky sem měl, po zkušenostech z dřívějška, ňákej skrojek chleba v kapse. Nejlíp v každý. A čím ho ukrojím, to sem taky neřešil. Jenže! To sem ještě neznal všechny ty kluky z tábora, a to, že, bouchačky všech druhů, kudly a všechna další výzbroj a výstroj, jsou jedno nekonečný téma jejich diskuzí u táborových ohňů. Kór, když Maruška, nebo ten chlápek, co byl víc v kovárně a dílně, než kde jinde, přinesli to jejich znamenitý domácí víno. To pak byly ohnivý řečnický přestřelky na téma, že jaká bouchačka líp nese na dálku, jaká se zase líp nese v lese, jaká kudla do boje, která na lov, a takhle pořád dokola. No, já se svým žabikuchem mohl akorát mlčet a šoupat nohama, hlavně když se všichni dostali do ráže a ukazovali si, co kdo má. Kurňa, to byly zajímavý kousky! Jak říkám. Já tohle moc neřešil, ale ňáký kudly byly fakt skvostný. Hlavně jedna se mi hodně líbila. Patřila jednomu takovýmu, co vypadal jak moula. Ale zdání klamalo. Byl to hodnej kluk, co ho i ostatní měli moc rádi. I s tím jeho, na první pohled, ale fakt hodně divným čoklem. Jenže ty dva bez sebe nedali ani ránu a kde byl jeden, nedaleko byl zaručeně i ten druhej. No, a tenhle týpek měl fakt luxusní nůž, na kterým sem mohl oči nechat. Byla to pevná kudla celá z jednoho kusu železa, co měla v rukojeti ještě takovou schránečku. Jednou mi jí půjčil do ruky, a jak ta seděla! Prostě sen! Nosil jí na opasku vodorovně. Nic pro mně, ale asi mu to bylo šikovný. Ostatní na něj v dobrým dělali různý narážky, ale těm jejich vtipům já, jako novej, moc nerozuměl. Ale čemu sem dobře rozuměl, byla ta pistole, co nosil v koženým pouzdře hned vedle tý kudly. To byla velká paráda. Ta by se mi sakra šikla do výbavy. O tý kudle nemluvě. No, a takhle pomalu mně ti rarášci jejich řečma nahlodali, že i já si potom začal občas říkat, že by se mi už ňákej novej nožík hodil. Ale jak čas plynul jako voda, byly jiný starosti, každej novej den byl plnej různý práce, a já to celý okolo těch nožů zase pomalu vypustil z myšlenek. Ale teď, cestou domů, si před očima přehrávám, jak ten náš lov, vlastně můj první s klukama, dopadnul. Ono to tím ulovením zvěře samozřejmě nekončilo. Ruku k dílu musel přiložit, jako vždycky, každej bez rozdílu. Takže i na mně zbyl jeden kus, kterej sem měl vyvrhnout a rozdělat na menší kusy. Do dneška kluky podezírám, že mi schválně dali ten největší kus vysoký. No, a jak sem se tam s tím pachtil tou mojí letitou kudlou, co už měla nejlepší léta dávno za sebou, kolem mně se udělal kruh všech těch dobráků. A každej měl fůru řečí a rad, jak bych to měl dělat. No, srandy kopec. Jenže mně úplně do smíchu nebylo, což je asi jasný každýmu, kdo někdy vyvrhoval střelenej kus starým, ne úplně ostrým nožem. Vlastně úplně tupým. Protože já vůl si ho zapomněl v táboře před výpravou nabrousit. Tak jsem byl takhle terčem kamarádského posměchu asi deset nekonečných minut. Až už se na mně jeden kluk asi nemohl dál dívat, přišel ke mně, sáhnul do boty, a podává mi kudlu. Bylo mi divný, že i s pouzdrem, ale s díky jsem jí přijal, a rychle jsem tu práci dodělal. Samozřejmě mi to šlo od ruky, protože ta kudla byla fakt dobře nabroušená a díky rukojeti z jeleního parohu, měla zvláštní sklon čepele, že šla do řezu úplně sama. Že to celý na mně připravili už doma v táboře, to sem se dozvěděl až když sem pečlivě očištěnej nůž chtěl tomu klučinovi vrátit. Dyma mu říkali, a mluvil s takovým zvláštním přízvukem. Ten mi se smíchem povídá, že ne, že ta kudla je moje. Nechali jí prej pro mně udělat u toho týpka, co byl pořád zalezlej v kovárně. Byla to kudla, kterou sem pak časem ještě u pár lidí od nás viděl, a měli jedno společný. Byly kovaný načisto, bez dalšího vybrušování, jen ostří bylo vytažený brouskem, že holilo. Ta moje měla ještě vzadu na rukojeti bronzový kování. Ten kovář, se kterým sem se až později, právě díky tý kudle, dal víc do řeči, mi tohle všechno pověděl po našem návratu domů. A já si vzpomenu pokaždý, když nahmatám v botě pouzdro s mojí novou kudlou.
Pozoroval jsem to už od té doby, co se k ním tenhleten týpek co jsme mu začali říkat Traper v úplně zuboženým stavu dostal že si nějakým záhadným způsobem našel cestu nejblíž k Dimovi, takovému trochu outsiderovi celé skupiny. I když tvrdit v tomhle světě kde outsider je skoro každý něco zrovna o tomhle je asi mimo. Zkrátka držel se většinou opatrně stranou, když mohl, utekl do lesa a aby se nějak zapojil, nosil většinou zpátky zajíce, holuby a bažanty. Byl fakt dobrej v tom jak se k nim v lese dostat, vystopovat si jejich zvyky, nastražit pasti a tak podobně. Dokonce mi vykládal svůj tajný recept na bažanty které chytal na tak, že lepidlem natřené kornouty papíru zahrabal do země a dovnitř nasypal trochu zrní pak jen sbíral bažanty v čepicích, protože neviděli, tak neodletěli. Vyčetl to prý v nějaké knížce kdysi...No a s Dimou si dost notovali co se loveckých historek týká, takže mě ani nepřekvapilo, že za mnou Dima jednou došel, že by pro něj nechal udělat kudlu. A to já zas jo, co by ne. Byla ale pro Dimu docela drahá. Došlo mi tenkrát brusivo, musel jsem broušením šetřit, tak už jsem dělal čepele jen tak načisto kované. Ale i tak jsem brusku občas potřeboval a tak tu byla jedna taková dost mizerná práce, kterou jsem nechal Dimovi: Prve spálit všechny staré pásy, vyplavit z toho zbylého brusiva popel, uvařit klíh a nalepit brusivo na kožené pásy. Za tuhle dřinu si tu kudlu zasloužil. Když mi pak přišel do dílny Traper poděkovat, dali jsme se do řeči a celkem jsme se shodli v tom, že ty hromadné lovecké výpravy nám vůbec nesedí a že se lesem touláme radši každý sám. Ono totiž není moc se čemu divit, že když na lov vyrazí do lesa celá banda, že se zvěř rychle klidí. Oběma nám bylo bližší toulat se po blízkém okolí a lovit drobnou zvěř. Mě nejvíc bavily veverky, jeho spíš bažanti a koroptve. Nakonec jsme došli k tomu, že bude ještě někdy potřebovat nějaký malý nožík na tuhle pernatou zvěř. Ale o tomhle zas někdy příště.

Rozměry nevím, paroh jelena na ručce, bronzové kování a ocel 19 356

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Asi by to stálo za to vydat knížku/katalog. S fotkama na křídovym papíře.

Až ten seriál dojde k nějaké pointě, tak třeba i jo. Ale to ještě chvilku potrvá...

Krásnej příběh i kudla👍

Příbram. Poslední roky kdy jsem tam jezdíval, tak většinou bez nožů. Pár let jsem tam teď ani nebyl, ale letos jedu. Našlo se tu i nějaké to železo, takže kdybyste něco z toho chtěli, přijeďte o víkendu na výstavu nožů do Příbrami. Pokud nemůžete, a něco z toho nutně potřebujete, pište si o ceny, ale online jsem jen do pátečního odpoledne. No a protože jsem doma řezal nějakou místní břidlici na dlažbu, pár kousků jsem orovnal na brousky. Beru to s sebou, najdete mě u stolu Filipa Kuroty. Těším se na všechny, kdo přijdou poklábosit.

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Bird and trough. Tohle je moje verze nože na drobnou práci, který můžete nechat viset na malíčku když zrovna potřebujete prsty k něčemu jinému. Osvědčil se třeba u balení zásilek. Samozřejmě se s ním dá machrovat podobně jako s karambitem, ale nemá to správné zahnutí. Je to prostě jen kovaný kus péra z trabanta. Broušeno a ponechaný opal od kalení.

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Jasaňák. Klasický slipjoint z mých oblíbených materiálů. Jasan, bronz a 19 356. Už se hřeje v té správné kapse, rozměry nevím

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Oprav si cos doteď stihl pokazit, ještě máš čas. A ten klíč je možná klíč od vesmíru, protože je Ti 50, všude jsi byl, všechno viděl, všechno víš... Tak tady máš nářadí co se bude hodit.
Tohle byl ten důvod, proč o víkendu dva z mých kamarádů dostali tyhle kousky. Takže jak chápete, nejsou k dispozici. (ale umím udělat podobné...)

Dárek

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Špuntovrt elegán. Průvodce pro každou dobrou příležitost, kde se setkává dobré jídlo s dobrým vínem. Na střenkách paroh a bronz, čepel 19 356. Nacpat vývrtku do takhle hubené kudly byla fakt výzva. Moc místa tam na to není.

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy:

Zase jedno krásný dlouhý cůro... Krása

Dokonalá zbraň každého kočovného gurmána... Tomu se neubrání žádná pochutina... Krásný kousek...

Hejkale zvládls to aspoň dle fotek skvěle
Líbí se mi jak dokážeš přepínat mezi elegancí a syrovostí
To je známka dobře zvládnutého řemesla
Ostatně to už dávno potvrdil třeba Nautilus👌🤠✌️

Nádhera. Jardo, nemáš někdy pocit, že má v dílně schovanejch aspoň pět dalších nožířů ?
Hejkalíku, celá stránka, samé pohledné kousky ! Pěkně krátká pružina asi a ještě ta vývrtka...
Uvnitř to byla slušná honička, co ?

Nojo nacpat to do tak malého prostoru byl fakt boj. Zvlášť když si to nekreslím a sochám to jen tak z ruky.

Kudlička za pásy. Jak už to tak chodí, občas potřebuju koupit brusivo. Tohle je taková milá tradiční věc, dělám je rád, protože napříč časem sedí k jakémukoliv historickému období a s ohledem na velikost se dá nosit v kapse, nebo může ozdobně ležet na stole. V kuchyni taky svou práci odvede.
Materiál 19 356, střenky jasan, mosazné podložky pod nýty. Celkem 190 mm, čepel 105 mm.

Prodáno

Hejkal von Sovinec vložil tyto přílohy: