Ahoj Petře, díky za pochvalu. Ten způsob, který popisuješ, je dost blízký parciálnímu kalení japonských čepelí, ale problém je v tom, že je použitelný jen pro ocele s nízkou prokalitelností - čili uhlíkovek. Další možnost je parciální popouštění - čepel ponoříš pod vodu tak, aby čouhal jenom trn a ten vyhřeješ hořákem. Oceli kalitelné ve vodě nebo oleji stačí pak nechat volně ochladit, oceli kalitelné na vzduchu je potřeba zabalit do nějaké izolace, třeba skelné vaty.

Ahoj. Ne že bych to mu rozuměl tak jako vy, ale někde na netu jsem četl diskuzi o podobným problému a vyřešili to tak, že místo potřeli pastou ( nebo lepidlem ), která se používá na lepení kachlovejch kamen.

Ahoj, to je přesně to parciální kalení, které bohužel funguje jen u ocelí s malou prokalitelností.

Ahoj. Díky za vysvětlení. Chtěl bych se tě ješte zeptat, jestli jsi už zkoušel udelat něco na způsob japonského meče ( tvrdé kraje a měkké jádro ). Vím, že se to dělá právě z uhlíkovek a že se (asi velkou tvrdost) zušlechťuje tak jedna třetina čepele. Taky jestli by jsi poradil, jaký uhlíkovky by šli asi použít. Díky moc

Zkoušel jsem dělat tanto, po mechanické stránce se to, myslím, docela povedlo (t.j. je tam ostrý přechod mezi tvrdou a měkkou ocelí), ale pak jsem to nějak odložil a nedoleštil, takže jak vypadá hamon, zatím nevím. Použil jsem ocel 19133, která má 0,7% uhlíku - stejně jako hagane japonských mečů. Použitelná je principielně jakákoli kalitelná uhlíkovka (a myslím tím "uhlíkovka" v pravém slova smyslu - ocel jen s uhlíkem, bez dalších legujících prvků. Ve světě nožů se bohužel rozmohl zlozvyk označovat takto všechny ne-nerezové oceli). Záleží, jaké požaduješ výsledné vlastnosti. Ideální je samozřejmě svářkový damašek.

Ahoj. Díky za tip na ocel. Je škoda, že to tanto nemáš dodělaný. Docela rád bych ho viděl. Ještě k hamonu. Nechával jsi přiroznou strukturu, nebo jsi ji dotvářel nějakou krycí pastou? Jo ještě jednu vec : na jakou tvrdost jsi kalil? Já bych za výsledné vlastnosti považoval to, že by se mi povedlo alespoň dobře svařit ocele a zakalit tvrdší vrstu na rozumnou mez. Samozřejmě meč nechci a nebudu "testovat" jako to dělaly dřív na zajatcích ( kde bych nějakýho sehnal ), ale to neznamená, že ve stojanu budu mít nepoužitelné "bláto". Ono přece jinak se cvičí s "živím" mečem, než s tupím. Dík za odpověď.
PS: Svařování jsi dělal, podle svích zkušeností, nebo jsi se někde informoval?

No, já ho snad někdy dodělám a pak se pochlubím. Bohužel hrozně rád experimentuji, takže vždycky zkusím něco nového a když pak zjistím, že to funguje, už se mi nechce to dotáhnout do konce.
Hamon: jeho tvar je určen právě nanesením pasty, bez ní by nevznikl. Postupoval jsem podle původní japonské technologie - t.j. směs jílu, drceného pískovce a prachu z dřevěného uhlí. Neznal jsem ale poměry, takže se mi to povedlo až na x-tý pokus. Kamnářský tmel sice není tak stylový, ale asi je to mnohem jednodušší. Kalil jsem ve výhni, tvrdoměr nemám, ale pilník se zakalené části ani netkne. Taky se tou čepelí dá přeseknout hřebík, aniž by na ní zůstala jakákoliv stopa. Na zajatcích jsem to taky nezkoušel, jaksi zrovna nebyl žádný po ruce . S kovářským svařováním už experimentuji nějakou dobu, něco jsem si nechal ukázat, něco jsem vyčetl a zbytek je pokus - omyl.

Měl bych zase trochu vody na mlýn téhle diskuse. Tanto spí pořád zimním spánkem, ale nedalo mi to a vyrobil jsem čepel malého nože s diferenciálně kaleným ostřím. Použil jsem ocel 19221 s 1,1-1,24%uhlíku. Čepel jsem při kalení kryl kamnářským tmelem do 1200°C - v základní vrstvě čistým, v silnější krycí nastaveným drceným pískovcem. Skvěle se osvědčil, můžu doporučit. Kalení se povedlo, ale je tu problém: i když jsem čepel vytáhl do zrcadla, hamon byl pořád sotva zřetelný. Tak jsem ji zkusil namořit Nitalem (2% roztok kys. dusičné v etanolu), který umí odlišit kalenou ocel od nekalené. Teď je sice hamon vidět dobře, ale zato čepel vcelku pochopitelně zešedla a nevypadá moc pěkně.
Pokud vím, tak Japonci dosáhli zřetelného hamon jen leštěním. Měli pak sice metody, jak ho zvýraznit, ale to už byly vyloženě "kosmetické" záležitosti. Jediné, co mě napadá, je, že rozdíl by mohl být v tom, že oni používali přírodní kameny. Ty mají měkčí zrna než karborund, takže rozdíl mezi měkkou a tvrdou ocelí by se mohl při leštění mnohem více projevit.
Co si o tom myslíte? Uvítám jakýkoliv názor, zkušenost, nápad.

Nevím, s hamonem jsem nikdy nedělal, alespoň ne s klasickým, ale sendvičová ocel má mezi dvěma vrstvami oceli také takový specifický "hamon". Zkusil bych to vyleptat něčím silnějším (kys. solnou) a poté přeleštit do lesku (odstranit zašedlou vrstvu), snad by se mohl hamon trochu zvýraznit.

Toto je ten sendvič - škoda, že nemám detail, je to tam pěkně vitět...

Milan

Ahoj Milane,
díky, ale obávám se, že kys. solná neudělá vůbec žádný rozdíl mezi kalenou a nekalenou ocelí. U sendviče je to něco jiného, tam jsou dvě různé oceli a každá se naleptá jinak - jako u damašku.
Jinak - moc pěkný kousek!

Jaký rozdíl v tvrdosti může být mezi nezakrytou a zakrytou vrstvou? Měřil jsi to Piku?
A kromě toho, že je to pěkné, je to v dnešní době k čemu? Nebo páčíte nožem klády od sebe a potřebujete max, houževnatost. Pokud by to bylo měkké, je to zase v tu ranu poškrabané jako prase - tudíž nepěkné ...

Nezakrytá vrstva má nejméně 60HRc, možná víc, neměl jsem to čím tvrdším zkusit. Zakrytá se, myslím, blíží stavu před kalením.
K čemu je to dobré? Ach jo, ty jsi pragmatik . U malých nožů asi k ničemu, u velkých to určitě význam má. Že je to pěkné, o tom by se dalo polemizovat: když čepel vyleštím, bude vypadat normálně, když ji naleptám, bude hnusně šedá. A s tím poškrábáním máš pravdu. Ale mně šlo o to si tu techniku vyzkoušet - kam bychom se dostali, kdybychom zůstávali jen u osvědčených postupů?

Tomu se mi ani nechce věřit, že by to mělo tvrdost blízkou jako před kalením. Vždyť to tam naleze vnitřkem, ten kryt nemůže být takhle všemocný - nebo jo? To by potom bylo naprosto jednoduché zakrýt trn ale to není, něco jsme zkoušeli. Pragmatik asi zas takovej nejsem, ale musím si rejpnout ... taky mě tyhle starý postupy zajímají a baví ...

No, vtip je v tom, že to opravdu funguje jen pro uhlíkové oceli. Ty mají minimální prokalitelnost, u větších průřezů se zakalí jen asi 5mm na povrchu. A ta krycí vrstva (dal jsem tak 6-8mm) to odisoluje docela slušně, ta malá čepel bublala pod vodou asi minutu.
No jo, jen si rejpej, hlavně že tě to baví .

Zdravím všetkých!
Odbočím trošku od momentálne horúcej témy o kalení a položím zopár otázok z inej oblasti. Vedel by mi niekto poradiť, prípadne napomôcť aj nejakým jednoduchým plánom, ako vyrobiť propánovú vyhňu? Ako by to všetko malo byť usporiadané, prípadne aké by to malo mať rozmery?
A poprípade by to mohlo byť aj o klasickej vyhni na uhlie. Nejakú som sa pokúsil doma vyrobiť, ale nezdá sa mi to ono. Vcelku rád by som uvítal rady a návrhy od odborníkov. Vďaka za pomoc!

Ještě pro Petra: zkoušel jsem tak pro zajímavost vrtat trn toho nože a šlo to bez nejmenších problémů.
Pro Oscarra: návodů na plynovou výheň se po netu povaluje spousta, třeba asi 10 je jich na www.knivesby.com/knifemaking.html

Problém bude Piku v tom, že v kalírně tohle moc zkoušet nechtějí, že by jim to zasíralo olej - nebo ne. A jak se chová D2 - to jsi nezkoušel?

Nemyslím si, že by to zasíralo olej, já jsem spíš měl pak problém ten tmel odstranit, než že by opadával sám. Navíc se čepele na hamon kalí do vody, aby byl opravdu maximální rozdíl mezi krytou a nekrytou částí. S D2 by to bohužel vcelku určitě nešlo, vzhledem k tomu, že se kalí i na luftě, bys tam toho tmelu musel dát tak metr .

Vracím se k leptání - je zajímavé, že sendvič ze dvou ocelí vám po leptání udělá čtyři odlišlé vrstvy - dobře je to právě vidět před odleštěním.

C:\Mp3\Dilna_03_2004\leptani1.JPG
C:\Mp3\Dilna_03_2004\leptani2.JPG

Ještě jeden...