Srovnávací test ocelí - trvanlivost ostří
Cílem testu bylo srovnání korozivzdorných nožířských ocelí z hlediska trvanlivosti ostří (což dobře odpovídá technickému termínu „odolnost proti opotřebení“). Srovnávány byly nože s tepelným zpracováním odpovídajícím optimu pro nožířské použití té které oceli, kdy je důležitá nejen trvanlivost ostří, ale i houževnatost celého nože (odolnost zlomení). Houževnatost nože je velmi důležitým parametrem, protože skoro každý tupý nůž lze improvizovaně nějak naostřit, kdežto se zlomenou čepelí nelze dělat prakticky nic.
Pro test byla použita jako základní srovnávací ocel 17 029 (AK 5) a vlastní test probíhal s ocelemi N690, M390 (výrobce Böhler) a RWL 34 (výrobce Damasteel AB).
Testování proběhlo v rámci KNIFE Show Lipová-lázně 2008. Z důvodů co nejvyšší objektivity byl testujícím jeden člověk (v našem případě Galil). Po kratších diskusích byla pro testování zvolena metoda řezání do mosazné kulatiny průměru 10 mm – cílem bylo získat dobře vypovídající výsledek v relativně krátkém čase. Vlastní test spočíval v odřezávání špon pod úhlem asi 30°, v případě že bylo ostří již otupeno a čepel po tyčce klouzala byl řezný úhel zvýšen na cca 45°. Naší snahou nebylo hodnotit kvalitu vytvořeného ostří (na to by se lépe hodilo např. řezání volného papíru), ale skutečnou trvanlivost ostří, tedy dobu po jakou lze nůž rozumně používat bez nutnosti ostření.
Testování bylo prováděno na nožích stejného tvaru a velikosti pro eliminaci možných nepřesností daných různou geometrií ostří. Použité oceli byly tepelně zpracovány profesionální kalírnou ve vakuu. Tepelné zpracování bylo následující:
- 17 029 - kalení s následným podmražením kapalným dusíkem a nízkoteplotní popuštění, výsledná tvrdost 56-57 HRC
- N690 - kalení s popuštěním na 60 HRC
- M390 - kalení s popuštěním na sekundární vytvrzení (nad 500°C), tvrdost 56 HRC
- RWL34 - kalení s popuštěním na sekundární vytvrzení, tvrdost 59 HRC.
Popuštění na sekundární vytvrzení u ocelí M390 a RWL 34 bylo voleno s ohledem na maximální houževnatost a odolnost proti opotřebení v tomto stavu (údaj potvrzovaný i výrobci obou zmiňovaných ocelí v materiálových listech). Jak bylo uvedeno výše, tvrdost ocelí odpovídá jejich optimu. U oceli N690 je 60 HRC vhodných pro kratší čepele, pro dlouhé je vhodnější tvrdost snížit na 58-59 HRC, což ale pravděpodobně mírně sníží trvanlivost ostří.
Obr. 1 Nože z testu. Použitá ocel shora: 17 029, N690, M390, RWL 34
Naostření nožů bylo provedeno z ruky na pásové brusce volným pásem (náznak čočkového ostří) zrnitosti P320 při pomalém chodu pásu.
Vlastní test probíhal v sériích po 30 řezech. Ocel 17 029 přestala „odebírat šponu“ již po několika tazích, takže musel být zvýšen úhel řezání na cca 45°. Po 30. řezech vykazovala čepel poměrně velké otupení.
Ocel N690 provedla při 30° nastavení 10 řezů. pak byl úhel řezu zvýšen na 45° a k výraznějšímu otupení došlo asi po 20 řezech. Po 30 řezech vykazovala čepel značné otupení, obdobně jako u předchozí oceli, i když na tom byla o kousíček lépe.
Z důvodu značného ztupení byl test u těchto ocelí po 30 řezech ukončen.
Oceli M390 a RWL 34 prošly první sérií 30. řezů bez problémů, po ukončení série nebyl na ostřích shledán žádný defekt ani známky otupení. Po druhé sérii řezů (tedy po 60. řezech do mosazné tyčky) nevykazovala žádná z čepelí výraznější defekt či otupení, ale ocel RWL 34 šla do řezu o něco lépe (řezání bylo snazší).
O výsledku rozhodla třetí série řezů. Po 90. řezech obě oceli vykazovaly mírné otupení, ale subjektivně byl řez horší u oceli M390 než RWL 34 – to bylo pozorovatelné již při testu, kdy u oceli M390 bylo po 75 řezech nutné zvýšit úhel řezu na 45°, aby se ostří zařezávalo a neklouzalo po mosazi.
Na následujících obrázcích je dokumentován stav ostří po zkouškách při 40-násobném zvětšení. Na obrázcích je pro každou ocel vždy pohled na ostří shora a z boku. U ocelí 17 029 a RWL 34 jsou na fotografiích při pohledu boku viditelné stopy otěru mosazi, nejedná se o poškození povrchu.
Ocel 17 029 (stejně jako ostatní) nevykazovala žádné vylomení ostří, ostří nebylo vyhnuté do strany, prakticky po celé délce bylo viditelné výrazné otupení břitu.
Ocel N690 měla, i přes značnou tvrdost (60 HRC, nejvyšší v testu), ostří (v mikrorozměrech) poměrně dost zvlněné, otupení prakticky v celé délce, srovnatelné s ocelí 17 029. Přítomnost bočního zvlnění ostří je možné vysvětlit vysokou tvrdostí materiálu, kdy při značném bočním zatížení (zaříznutí do mosazné kulatiny) dojde k trvalé deformaci oceli, zatímco u oceli 17 029 (resp. RWL 34) se deformované ostří pružně vrátí do původního tvaru.
Ocel M390 vykazovala největší zvlnění ostří (dobře viditelné pouhým okem v délce si 20 mm u rukojeti), patrně pro relativně nízkou tvrdost základní kovové matrice. Vlastní ostří mimo místa zvlnění resp. přehrnutí ostří vykazovala poměrně nízké otupení, nůž by bylo možné (s větším úsilím) i nadále používat na většinu prací.
Ocel RWL 34 měla zvlnění ostří pouze naznačeno na jednom místě, jinak bylo viditelné pouze malé otupení ostří. Podobně jako v předchozím případě by bylo možné nůž s jistými omezeními možné i nadále používat.
Závěrem lze tedy konstatovat, že vítězem testu při daných podmínkách a tepelném zpracování byla ocel RWL 34 těsně následovaná ocelí M390 . Ocel N690 skončila s větším odstupem třetí, nicméně mnohdy zavrhovaná ocel 17 029 nebyla o mnoho horší, rozdíl proti N690 byl minimální.
Je však nutno poznamenat, že závěr tohoto testu nelze brát absolutně, pořadí bylo stanoveno autorem pouze podle výsledků testů. Pro někoho bude třeba vítězem tohoto testu ocel M390, protože při nižší tvrdosti podala srovnatelný výkon jako RWL 34. Také se zde nezabýváme řeznými vlastnosti při různých způsobech tepelného zpracování (např. při stejné tvrdosti), kdy by se výsledky mohly odlišovat.
© Pavel Švanda, květen 2008